Lodní deník - Berounka 2003

Tento výlet byl uspořádán velmi narychlo a samozřejmě s mnoha prvotními nesrovnalostmi a změnami, o tom by však mohl psát jiný člen naší posádky:-) Z původně plánovaných 4 lodí nakonec jely jen 2 a to ve složení Pepa a Mafi, já a Robert. No a celková doba na vodě byla zkrácena o jeden den, což se nakonec ukázalo jako pozitivní, vzhledem k počasí.

9.00 - Odjezd z Tlučné do Plzně k Carefouru vyzvednout další členy výpravy a loď. Sraz byl v 9,15 a nikde nikdo. V půl desáté zazvoní telefon s dotazem, kde že to prý jsme, že tu na nás čekají. Podrobně jsme popsali naši pozici, ale stejně mi není jasné, jak někdo může přehlédnout na parkovišti auto s lodí na střeše.

Kolem 10,30 už vykládáme lodě u Štruncových sadů. Dívčí část posádek se ujímá funkce hlídačů (aspoň byl klid na opalování) zatímco pánové odvezli auto do Liblína a obstarali občerstvení na cestu. Vrátili se kolem 12.h. Udělalo se pár nezbytných věcí jako nalodění barelů atp. shlédl život v přírodě s názvem "Pavouk žere brouka" a vyrazilo se na vodu.

Hned na počátku bylo vyhlášeno pravidlo, že každý přítok se zapíjí. To byste nevěřili, kolik přítoků má taková Berounka....:-) Během cesty se nic zvláštního nepřihodilo, prostě se v klídku jelo, byla radost z přítoků a pohoda. Asi kolem 17.h jsme dojeli k Dolanskému mostu, kterýžto byl naším cílem.

Po postavení stanů naše kroky směřovaly za občerstvením se do Chrástu. Při odchodu jsme tak mudrcovali nad tím, že je to dost daleko, ale co se dá dělat a že bychom mohli stopovat. Mafi zvedla ruku hned u tábořiště odkud odjížděl jistý vodák, který zastavil s dotazem, kam že to chceme hodit. No a tak jsme se dostali do Chrástu. V Lidovém domě jsme si dali dobrou večeři, i když obsluha byla dosti nevrlá:-( a setkali se s Milanem a Vlaďkou. Hřebem večera byla hra Macháček, která nás všechny totálně pohltila a byla zkrátka sranda. Absolutním "vítězem" večera se stal Pepa. Kolem 22.h nás začali pomalu vyhazovat, že už zavírají a tak jsme zamířili do druhé hospody "U žabáka", kam nám vysvětlil Milan cestu. Hospoda to byla zvláštní, ale svým způsobem roztomilá. Pan výčepní byl úplně mimo a paní výčepní k tomu neměla daleko, ale za to byla velmi povídavá a tak jsme se dozvěděli, že dnes byly v Chrástu cyklistické závody a sponzorovala je Aquila. No pozůstatky po Aquile jsme přece jen zužitkovali - nabrali jsme to jejich kanystříku 10 piv a šlo se do tábořiště. Cestou začalo blýskat a dokonce i trochu pršet, takže jsme bez otálení zalezli do stanů a ulehli ke spravedlivému spánku:-).

Noční bouřka byla jen slabá a ráno již opět krásně svítilo sluníčko, které nás vytáhlo ze stanů už sice v 8.h, ale nás hřálo u srdce, že je vlastně pracovní den a my si klidně můžem ještě lenošit na trávě před stanem a vychutnávat snídani a ranní siestu. Louka, kde jsme tábořili byla krásně poseta pampeliškami a tak mě to nedalo a upletla si věneček, abych trošku poškádlila ty naše alergiky na pyl:-)

Nalodili jsme se až kolem 12.h, důkladně zkontrolovali obsah kanystru a vyrazili dál po proudu. Zprvu nám cesta moc neubíhala a tak nám osud přilákal něco k povyražení. Zkrátka si tak pádluju a najednou proti mě velká kapří hlava s otevřenou papulou. Nejdřív jsem se samozřejmě lekla, protože to se hned tak nevidí. Kapr nás velmi zaujal, pravděpodobně trpěl nějakou úchylkou, že se cítil jako delfín a snažil se tak i chovat. Tento náš kaprdelfín si skákal v obloukách po řece sem a tam, asi byl nějak zraněn a měl porušené centrum rovnováhy či co. Inu, rozhodli jsme se mu poskytnout eutanázii, zpočátku to nějak nechtěl pochopit, ale po asi hodinovém nahánění mu nic jiného nezbylo. Robert u břehu vyskočil z lodě, chytnul kapříka do košile a šup s ním do kanoe. V tu chvíli se nám všem již sbíhali sliny. Kapr se samozřejmě musel pořádně zapít, no a také zabít, což se stalo na nedalekém ostrůvku, kde proběhla i patřičná dokumentace. Shodou okolností jsme se pak od kolemjdoucích suchozemců dozvěděli, že do půlky června jsou řeky hájené a nám bylo pořád divné, že jsme ještě neviděli žádného rybáře...

O kousek dál se k nám po břehu přidali dvě psiska, které děsně vyváděli, když nás viděli na vodě, ale za námi do vody se jim moc nechtělo, ačkoli děti jejich majitelů je nabádali ke skoku do vody:-)

Cestou jsme viděli i velké hejno volavek, byl to tedy nádherný pohled. U jednoho jezíku jsem si zahrála na fotografa, kdy jsme byla pověřena dokumentací zdolávání jezu. Ten canon byl fakt supr a jak to pěkně cvakalo,to jsem si fakt připadala jak velký fotograf:-)

U přívozu v Nadrybech jsme udělali menší zastávku na občerstvení, bohužel jen z vlastních zásob, protože žádná hospoda zde nebyla a jak to okomentoval místní obyvatel:"Tady jste na konci světa." Nu pro doplnění zásob jsme museli pokračovat v cestě dál. Někdo si místo občerstvení jen tak schrupnul a pak se možná divil, co že to má v tom foťáku nafoceno:-)

Zakotvili jsme pod vesničkou Planá, kde měla být podle našich informací i nějaká hospůdka. A také tam byla, ale otevřeno měla až od 19.h, což bylo až za hodinu a tak jsme se raději vrátili k lodím přepluli na druhý břeh a utábořili se. Jakmile jsme postavili stany, začalo pršet. No měli jsme to tak akorát. Pršelo naštěstí asi jen půl hodinky, což člověk tak akorát začal mudrcovat, co uděláme s tím kaprem,když bude pršet. Naštěstí se tato varianta řešit nemusela. Připravili jsme ohniště, dřevo a kapra a vyrazili na druhý břeh do hospody. Tedy spíš do hasičárny s pípou, protože to hospoda nebyla. Zdrželi jsme se jen krátce, dozvěděli jsme se o naší prohře na MS s Kanadou, doplnili zásoby a vyrazili zpět. Teď když se nad tím zamyslím, tak si uvědomuju, že jsem předtím snad nikdy v noci na lodi nejela. No byl to samozřejmě jen volej, ale ta voda je v noci úplně jiná. S opékáním kapra jsme začali tedy až kolem půl desáté, kdy už jsme na něj byli všichni notně natěšeni. Naše očekávání rozhodně byla naplněna. Kapřík byl o necelé hoďce naprosto vynikající a hned se po něm zaprášilo. Tedy aspoň po té jedné půlce, druhá byla k snídani. No a pak už jsme se jen kolem půlnoci odebrali ke spánku.

Kolem 9. hodiny budíček a příprava snídaně - kapřík byl ještě lepší než večer, asi se pěkně proležel. Snídaně byla sice trošku časově náročnější, ale před sebou jsme měli už jen asi 12 km, takže nevadilo, že jsme vypluli zase kolem 12.h. Těsně před odjezdem k nám však přišel majitel louky s tím, jestli jsme se nezbláznili, stanovat uprostřed louky a kdo že to má pak sekat. Naštěstí byl dost v pohodě a nedělal z toho žádnou vědu a zase odešel.

Chvíli po vyplutí jsem si prohodila místo s mým zadákem a učila se kormidlovat. Osazenstvo druhé lodi to okomentovalo slovy, že si ani nevšimli kolik je tam těch kamenů, kterým se vyhýbáme:-) No jasně, jela jsem cik cak, ale to jsou zkrátka ty začátky, po chvíli se to ustálilo a jeli jsme skoro rovně.

Za Kaceřovem nastala menší vodní turistika, ale pak už to bylo zase fajn a většinu cesty do Liblína už jsem odkormidlovala já. Robert se asi pěkně nadřel.

Cestou si nás odchytl jeden labuťák, který sháněl potravu pro samičku a asi byl zvyklý, že ti podivní tvorové na té vodě mu občas něco k snědku hodí. No u nás měl smůlu, ale naivně si myslel,že mu házíme pádla, takže se nám několikrát do toho pádla pěkně zakousl. Robert to samozřejmě začal hned dokumentovat a já z toho málem zapoměla kormidlovat:-) Byla to fakt sranda, vydrželo mu to asi 10 minut kolem nás takhle kroužit a dorážet.

Před Liblínem jsme se ještě podívali na hrad Libštejn a pak už byl do cíle opravdu jen kousek. Do Liblína jsme dorazili kolem 15,30, zašli jsme na oběd do hospody, naložili sudy a lodě na autíčko a tradá domů. A tím končí naše vydařená akce Berounka 2003.