Indonesie

Tuto cestu jsme podnikli v termínu od 12.9. do 12.10.2001 ve složení: já,táta a Pavel ze sdružení Merapi

1.den středa 12.9.2001

Příprava na cestu byla znepříjemněna zprávami z Ameriky o teroristickém útoku. Avšak i přesto jsme na dovolenou odcestovali. Odlet byl mírně opožděn, místo v 17,05 jsme odletěli v 17,40 - opět byl velký provoz, jako vždy když já letím letadlem:-)
V 18,50 jsme přilétli do Amsterodamu odkud nám ve 20,40 letěl Boeing 747-400 do Jakarty.
Čekalo nás 10 500 km, 12h a 5 minut letu do Singapuru: letěli jsme rychlostí 1050km/h ve výšce 8800 m při teplotě -37 stupňů Celsia.

2. den čtvrtek 13.9.2001

Ve 3h ráno SELČ jsme viděli překrásné svítání z okénka letadla. Bohužel po chvilce jsme museli okénko zavřít na příkaz letušky, abysme asi neoslepli, přece jen to byl pořádný šajn. Během letu jsme sledovali několik filmů - Mexičan, Mr. Celsia a další, aspoň jsem měla co dělat, když už jsem nemohla spát.
V 8,50 mezipřistání v Singapuru, kde bylo 32 stupňů Celsia. Po hodince jsme pokračovali dál do našeho cíle - Jakarty. (Jen na okraj, vedle mě seděl nějaký Japončík, který studoval Javu a měl tričko Hewlet Packard:-))
Před námi bylo dalších 900 km, 1h 20 minut cesty.
V 11,33 SELČ jsme přeletěli rovník - ať jsem se dívala, jak jsem se dívala, žádná čára z okna vidět nebyla:-)
V 16,45 jakartského času (tj. o 5h více než SELČ) jsme konečně přistáli v Jakartě, kde už na nás čekal Pavel, který nás po Indonésii provázel.
Nasedli jsme do autobusu a jeli se ubytovat. Během cesty, která trvala 1,5h, se úplně setmělo - no jo okolí rovníku:-). Ubytovali jsme se v malém hotýlku a zašli na večeři do blízké hospůdky. První setkání s indonéským jídlem, přiznám se, že jsem s velkými obavami očekávala jaké to bude. Dali jsme si typické jídlo, které nás provázelo po celý zbytek cesty - Nasi Goreng (smažená rýže).
Jak je svět malý. V hospůdce jsme potkali hned 2 Čechy, kteří se právě vraceli po 6 týdnech domů.
Spát jsme šli již kolem 21h, ale předtím jsme se málem poprali o "kamar kečil" - asi ta jiná strava...
Nespalo se mi moc dobře, časový posun asi dobře nesnáším.

3. den pátek 14.9.2001

V 7h budíček, i když jsem se vzbudila už o půlnoci:-)
V nejbližší směnárně jsme si vyměnili peníze (1USD=8960Rp). Při směně jsem se dozvěděla o nových standardech bankovnictví, možná bysme to tu mohli také zavést... Kurs záleží na vzhledu bankovky. Pokud je bankovka jen trochu ohnutá, již se kurs snižuje, pokud je staršího data, tak to samé:-)
Zamířili jsme k České ambasádě za naším velvyslancem panem Šarapatkou, kde jsme si uložili naše pasy a zpáteční letenky. Dozvěděli jsme se, že na Bali má mít svatbu přítel Bolka Polívky. Bohužel svatba se asi kvůli napjaté politické situaci neuskutečnila.
Byli jsme již pořádně vyhládlí, a tak jsme zamířili k pouličnímu stánku, dát si něco k snědku - pouliční nasi goreng. Musím podotknout, že pak už jsem lepší nikde jinde nejedla. Jídlo bylo pěkně dojemné, pěkně jsem si pobrečela - sambal (nakrájené chilli papričky) dělá své.
Naše další kroky směřovaly do starého přístaviště, kde je spousta lodí z 18. století, které jsou stále plně funkční a slouží převážně k přepravě dřeva z Bornea.
Do jedné z lodí jsme se zašli i podívat a já jsem si zahrála na kormidelníka. A co by to bylo za loďku, kdyby na ní nebyla opička, taková malá roztomilá:-) Po přístavišti jsme se svezli i na loďce abysme se mohli pokochat pohledem na lodě z vody.
Chtěli jsme se podívat do Jakartského muzea, ale bohužel bylo zrovna v pátek otevřeno pouze dopoledne a tak jsme si museli udělat náhradní program.
Šli jsme na Monas - památník nezávislosti, vysoký cca 170m. Odtud byl krásný pohled na celou Jakartu. A zde jsem poprvé na vlastní kůži poznala, že tady jsem exot já. Absolvovala jsem focení asi se 7 Indonésany - no proč jim neudělat radost, když vidí poprvé v životě blondýnu:-)
Koupili jsme si lístky na vlak do Yogyakarty a vzhledem k tomu, že bylo ještě dost času, šli jsme se podívat do místního obchodního domu a nechat se inspirovat množstvím suvenýrů. Jako dopravní prostředek jsme použili místní bajaj.
Najedli jsme se a hurá taxíkem na nádraží. Vlak měl jet v 19,30, ale to je v Indonésii vždy jen takový orientační čas, takže náš vláček přijel až ve 20,30 a cestou do Yogyakarty nabral ještě další hodinku a půl zpoždění. Při cestě jsme se spřátelili se 2 Indonésany, kteří byli velmi přátelští a děsně se bavili mojí neznalostí indonéštiny a snahou naučit se jí. Dokonce jsme si společně procvičovali ty zbytky arabštiny, které jsme znali:-). Doporučili nám pár skvělých nákupů a šlo se spát.

4. den sobota 15.9.2001

V 6,30 jsme přijeli do Yogyakarty a ubytovali se v losmenu Rizki, dokonce i snídani jsme ještě dostali. Odpočali jsme si a v 9h jsme vyrazili do ulic.

Jako první jsme navštívili Sultánův palác, který střeží sultánova garda. Je zde spousta salónků - hudební, přijímací, u vchodu jsou umístěny sochy dobra a zla. Dobro je vždy nalevo a zlo napravo, jinak jsou ty sochy úplně stejné.
Další zastávka byla na ptačím trhu, kde se, kdo by to byl řekl, prodávaly stovky ptáků různých druhů. Vylezli jsme i na blízkou vyhlídku, odkud byl krásný pohled na stříšky kolem.
Následovala prohlídka Vodního paláce, kde se za starých časů koupával sám sultán spolu se 40 dívkami. Jednu z nich si označil jasmínovým květem a ta byla ta vyvolená, která směla do soukromého bazénku za zdí.
Trochu nám vyhládlo a tak jsme si dali menší občerstvení - tempe (děsně dobré z arašidů). V rámci poznávání života v Indonésii jsme se svezli snad všemi druhy dopravních prostředků, které zde mají:

šlapací tříkolka - besag [bečak],
motorová tříkolka - bajaj [badžadž],
drožka tažená koňmi - dokar.

Dokarem jsme se nechali odvézt do výrobny batikovaných obrázků, samozřejmě jsme neodolali a jeden koupili, dále do výrobny tradičních ozdobných rituálních dýk - opravdu byly nádherné...
Po menší přestávce jsme vyrazili na Prambanan - obrovský hinduistický chrámový komplex. Uprostřed v největším chrámu (47m vysoký) jsou umístěny sochy Šivy, Brahmy, Višny a bohyně smrti Kálí.

Jde o velmi dochovaný areál pocházející z 9. století, který měl původně 244 chrámů. Po krátkém čase byl zavalen lávou a znovu objeven až ve 20. století. Nedaleko odtud je divadlo, ve kterém se hraje tradiční hra o lásce Ramayana.
Kousek od Prambananu je také dochovaný chrámový komplex Sewa.
Chtěli jsme ještě zajet na vyhlídku Boko a pokochat se západem slunce. Na vyhlídku jsme sice dojeli, ale žel bohu pozdě, protože slunce nám stihlo zajít za mraky:-(.
Po návratu jsme zašli na večeři a dali si Gado-Gado - všemožná zelenina s rýží. Krátká zastávka v internet kavárně a honem spát, vždyť zítra brzy ráno vstáváme.

5.den neděle 16.9.2001

4,20 budíček, 4,45 odjezd směr Borobudur - buddhistický komplex, pocházející z let 750-850, jde o 60 000 m3 kamene, který byl krátce po postavení opuštěn a znovu objeven v dosti zbědovaném stavu v roce 1815, kámen po kameni byl rozebrán a znovu postaven.

Jednotlivé terasy chrámu se mají obcházet po směru hodinových ručiček, na spodních terasách jsou reliéfy s výjevy ze života Buddhy. Na vyšších terasách jsou obrovské kamenné zvony a uvnitř každého z nich je sedící Buddha. Pozorovat z tohoto místa východ slunce opravdu stálo za to.
Opět jsme se nevyhnuli několikerému focení. Byla totiž neděle a děti ze školy obcházeli památky a měli v rámci výuky angličtiny za úkol vyzpovídat přítomné turisty. Celkem jsem se bavila:-)
U východu jsme si dali snídani - mie goreng (pro změnu nudle na stejný způsob) a děsně dobrý džus.
Jeli jsme bemem (malý mikrobus) a průvodce nám během cesty vyprávěl různé historky, převážně se týkající sopky Merapi, kterou jsme v dálce viděli. Tato sopka byla naposledy činná v únoru r.2001 a výstup k ní je silně omezen. Je vysoká 3000m což ji činní nejvyšší na Jávě. Další velmi známá sopka Bromo má pouze 2400m.
Říká se, že na sopce žijí duchové lidí, kteří tam zemřeli. Na sopku může vystoupit jen ten kdo splňuje následující podmínky:

ten kdo je poustevníkem - nevydělává žádné peníze
ten kdo rozumí řeči bohů
a ten kdo umí kouzlit

Tak se o to radši pokoušet nebudu.
Dalším cílen našeho výletu bylo Dieng Platau, což obnášelo vyjet z 300m.n.m do výšky 2100 m.n.m. Jde opět o hinduistické chrámy, nejstarší, pocházející z 8. a 9. století. Původně se tento komplex skládal ze 400 chrámů, dochovalo se jich však jen 8.
Cestou jsme se kochali úžasnými pohledy na rýžová pole a palmy, pole kukuřice, tabáku, chilli, čaje. Cena tabáku 600Rp za 1kg, pokud jde o velmi dobrý tabách tak až 1400Rp za 1kg, sklizeň je 1x do roka, rýže se sklízí 3x do roka. A jen pro srovnání 1l benzínu 1480Rp, což je někde méně než za vodu.
Kam člověk přijde, tak tam je slyšet vyřvávat muezína, kterýsvolává muslimy domešit,no není se čemu divit, vždyť 85 % obyvatel tvoří muslimové.
Na Dieng Platau byly 3 hlavní zastávky:

U 4 zbylých chrámů, které jsou zasvěceny Šivovi, Brahmovi a Višnovi
U bahenní sopky - bublající bahno a pod ním je láva, všude kolem vyvěrá síra, takže smrádek je tam pořádný
Zastávka u 2 jezer - barevné a zrcadlové

Do města jsme se vrátili v 16,30, navečeřeli jsme se a v 18,30 jsme vyrazili mikrobusem směr Surabaya. Cesta to nebyla zrovna pohodlná. Zpočátku jsem sice měla radost, že mohu sedět vpředu vedle řidiče, ale za chvíli se to ukázalo jako nevýhoda,protože se člověk neměl kam stulit. Cesta trvala 8h a naspat se toho opravdu moc nedalo.

6. den pondělí 17.9.001

Ve 4h ráno jsme konečně dorazili do přístavního města Surabaya, koupili jsme si lístek na loď, která odplouvala v 15h, takže jsme měli ještě dost času. Nechali nás odpočinout a trochu si zdřímnout přímo v prodejně lístků vzadu na zemi. Pak jsme se najedli v protější restauraci, kde se chudáci nemohli dopočítat kolik, že jim to vlastně máme zaplatit a nakonec se ošidili o 2000Rp. V 11h jsme se vydali k přístavu přesnávštěvu pošty, odkud jsme poslali pohledy svým známým. Zácpa byla na ulicích malá, do přístavu jsme dojeli brzy a takjsme se šli projít po nábřeží a koupit si něco k snědku na cestu lodí.
Ve 13h začal blázinec- nastalo totiž naloďování. Každý se začal rvát aby byl na lodi první a aby si urval nějaké své místečko. Teoreticky by měl mít každý své místo, ale to by se muselo prodat opravdu jen tolik lístků kolik je kapacita lodi a ne 3x tolik:-) Měli jsme štěstí, místo pro 3 osoby jsme našli. Teď již nás čekala jen 24hodinová plavba do Makassaru na Sulawesi.
Loď samozřejmě vyplula s půlhodinovým zpožděním. Jídlo poskytované na lodi nebylo k jídlu, takže nám muselo stačit jen těch pár kousků ovoce, které jsme si zakoupili na trhu.
Pokochali jsme se západem slunce, i když nepatřil mezi ty nejhezčí a ve 22h ulehli ke spánku s věcmi přivázanými co nejvíc k sobě.

7. den úterý 18.9.2001

Kolem 6.h budíček a snídaně, samozřejmě na lodi totálně nepoživatelná a tak jsme si radši dali polévku z vlastních zásob a zbytek dopoledne jsme prospali. Odpoledne jsme proklábosila s jednou Indonésankou z Irian Jaya, která se vracela ze studií náboženství a dále jej bude učit u nich na univerzitě. Anglicky uměla dost dobře, což jsme až žasla. Od ní jsme se dozvěděla, že do Makassaru dorazíme až ve 20h a ne v 15, což nás celkem rozesmutnilo. Její kamarádce se děsně líbil můj nos a přiváděl jí k záchvatům smíchu, fakt nevím proč:-)
Felicia, tak se jmenovala má nová známá, prohlásila, že jsem děsně vysoká, což mě samozřejmě rozesmálo - vy, kdo mě znáte asi víte proč:-) Vůbec celkově z naší debaty jsem se toho dost dozvěděla, třeba to, že jede po 7 letech ze studií domů a rodiče nenavštěvovala, protože si to finančně nemohla dovolit. A i tak si raději musela zvolit cestu domů lodí, která trvá 7 dní a stojí 560 000Rp, letadlem by byla doma za 4h, ale za cenu přes 2miliony Rp, což by byly její 3-4 měsíční platy.
Naštěstí se nepotvrdily odhady, že do přístavu přijedeme až ve 20 , ale v přístavu jsme byli již v 18,30 tamního času, tzn, že ručičky hodinek jsme si posunuli o další hodinu dopředu Takže časový rozdíl od naší rodné vlasti byl 6h. Při přistávání jsme mohli pozorovat nádherný západ slunce
Z přístavu jsme dojeli ještě s jedním japončíkem taxíkem na autobusové nádraží odkud se jezdí do Tana Toraji. Na nádraží se o nás málem dopravci poprali, všichni za 20 000Rp. Nevím jestli jsme vybrali dobře, dojet jsme sice dojeli, ale po hodince jízdy jsme museli měnit pneumatiku:-) Cestou jsme samozřejmě ještě přibírali další spoustu lidí a nějaký náklad, konkrétně "nasi babi" což je rýže pro prasata. No ale my jsme tomu vůbec nevěřili, určitě je to tajný výraz pro kokain.
Během jízdy jsme se usnesli na tom, že všechno trvá 8h, všechny autobusy odjíždí ve 20h a všude přijíždíme ve 4h ráno:-).
O půlnoci byla jedna ze zdravotních zastávek u jejich "motorestů":-), kde jsem učinila velký objev. Ve vodě na zalévání záchodu plavaly ryby.

8. den středa 19.9.2001

V 6h jsme přijeli do Rantepaa, centra Tana Toraji. Musím říct, že v noci byla pořádná zima a ráda jsme vytáhla z batohu bundu. Do 8,30 jsme si dali oddych. V hotýlku jsme dostali i kontinentální snídani a pak jsme v pronajatém Kijangu s řidičem Domingošem vyrazili poznávat místní kraj.
První zastávka byla v jedné vesničce, kde se právě odehrávalo rituální zabíjení býků v rámci pohřebních slavností. Začátek jsme sice nestihli, ale i tak toho bylo dost. Pavel měl pravdu v tom, že to není nic pro slabé nervy a žaludky. Na pohřeb se běžně čeká několik měsíců. Během té doby rodina shromažďuje potřebné peníze na zakoupení býků na obřad. Čím víc býků tím lépe. Při naší návštěvě se zabíjelo 6 býků, ale dříve bývalo zvykem zabít i takových 20 býků. Býci se přiváží ke kůlu a pak jsou postupně zabíjeni podseknutím krku mačetou. Poslední býk je už naprosto šílený z toho jak vše kolem vidí a vidí co ho čeká. Některý býk ještě ani naposledy nevydechne a již se začíná s jeho dalším zpracováním. Domorodci jsou velmi zruční, protože za hodinku byli býci zpracováni na malé kousky. Obdarovalo se příbuzenstvo a mohla začít několika denní hostina. Ale ani po této hostině není konec rituálům. Pak se musí vytesat hrobka do skály a vyřezat dřevěná postavička. Teprve potom se může teprve nebožtík pohřbít.
Po naporcování býků jsme vyrazili vzhůru do kopců do vesniček Batutumunga a Lakamota.

Cestou jsou opravdu nádherné pohledy na rýžová políčka, skály,sklaní hrobky a pasoucí se býky.
Ve vesničce Barana-Sapan jsme se podívali na výrobu šátků, šálů a sarongů. Neodolala jsem a jeden šáljsem si koupila s poznámkou, že při návratu domů se bude hodit, ale naštěstí ne:-)

Viděli jsme tam i babču, která spřádala bavlnu a při tom žvýkala betel, je to taková menší droga, ale bavlna se tím barví a sama bača betel nazvala torajskou rtěnkou:-)
Cestou jsme samozřejmě viděli spoustu Tonkonanů - typické torajské domky, se střechou ve tvaru buvolích rohů.Tyhle domky mě maximálně fascinují. Podle mě už tam chybí jen baba jaga a chaloupka na kuří nožce by byla kompletní:-)

Zpět do hotýlku jsme dorazili v 16h, dali se do gala a vydali se do města na večeři. Večer jsme si popovídali se zaměstnanci hotelu a ve 20h šli spát.

9. den 20.9.2001

Mírně jsme zaspali, budík byl nařízen o hodinu později:-), ještě že se budím sama od sebe.V 7,30 jsme opět vyrazili na cestu s Domingošem. První zastávka byla u vesničky Lima, kde jsou nejhezčí postavičky zemřelých, zvané TauTau.

Cestou jsme projížděli přes ves Tembamba a zastavili ve vsi Suaya opět u hrobky. Zde jsem se musela opět vyfotit s jednou dívčinou.
Další zastávka byla u Baby Graves - vápencová jeskyně, která opět sloužila jako pohřební místo. Prošli jsme se po okolních rýžových polích, zašli do blízké vesničky, kde na nás štěkali místní psi a tak jsme se radši vrátili a pokračovali v dál v cestě autem do vesničky Labo. Ze jsme viděli na vlastní oči, jak se vyrábí dýky. Jen nevím, co se opravu používalo při výrobě, když ještě neexistovala umělá hmota...:-(
Poslední zastávkou tohoto dne byla ve vesnici Ketekesu, kde mají být údajně nejhezčí Tonkonany. A opravdu byly překrásné. Byla zde i dřevařská dílna, kde se vyráběly dřevěné obrazy, truhly a i jiný nábytek.
Na skále čnící nad vesničkou bylo samozřejmě opět pohřebiště s figurkami tautau ale hlavně se spoustou všude ležících lidských kostí a lebek, rozpadlých rakví. Zaujalo mě, že rakve mají tvar buvola, prasete, nebo jsou to obyčejné válce.
Večer jsme zašli na trh,kde jsme koupili trs banánů za 2000Rp, úžasné, ale je fakt, že ty banány tam mají asi poloviční velikost.Na tržišti prodávali také spoustu ryb - sušených, mrtvých i živých.
V 15,30 jsme se vydali na prohlídku samotného Rantepaa.Je úžasné jak vedle sebe stojí mešita a křesťanský kostel, islámská škola a křesťanská škola. Cestou jsem neodolala a koupila jsme si hodinky, v přepočtu za 240Kč, no nekupte to:-) Zašli jsme na večeři - bakso=masové koule s nudlemi, a pak jsme zamířili k internet kavárně. Její návštěva byla plná překvapení. 1. cena byla 2000Rp za minutu, 2.byl nějaký problém s providerem,t takže spojit spojení bylo silně pomalé, 3. teď ta dobrá zpráva, server jim běžel na SuSE Linuxu 7,0. Klienti byli ale woknousy.

10.den pátek 21.9.2001

Pátek, nešťastný to den...., asi tak by se dala začít charakteristika dne: ráno mě bolelo v krku, měla jsem teplotu a vůbec jsme se cítila pěkně blbě. Dnešního programu jsem se však vzdát nechtěla a tak jsme se vzmužila a začala přemýšlet o antibiotikách. Den blbec měli i další lidé, viděli jsme několik bouraček, spoustu policejních kontrol a ke všemu ještě jenu svatbu. Ale radši všechno hezky po pořádku.
S Domingošem jsme vyrazili v 8h a zamířili na dobytčí trh. Zážitek to byl pořádný, ale myslím, že ochránci zvířat by asi zešíleli:-) Na trhu se převážně prodávali buvoli a prasata. Buvolů tambylo požehnané stádo. Jejich majitelé je v jednom kuse futrovali nějakým lupením a trávou, polévali je vodou, no zkrátka dělali vše pro to aby ten jejich buvol byl nejhezčí a spokojený. Bylo tam i několik bílých buvolů, kteří jsou vysoce ceněni.

Po chvilce jsme zaslechli kvikot prasat. Řekli jsme si, že to asi prasata někde zabíjí. Ale omyl, když jsme přišli k místu kvikotu, uviděli jsme akci jak 4 chlapi přivazují chycené prase na nosítka z bambusu. Takto přivázaných prasat tam mohlo ležet tak 400 kusů!!! Kdo neviděl neuvěří.
Na ovocném trhu jsme otestovali banán v těstíčku - delikatesa, něco jako linecké těsto ale hodně žluté. Ještě jsme si koupili ovoce, které nevíme jak se jmenuje, ale rozhodně je děsně dobré a dělají se z něj vynikající džusy.
Pokračovali jsme autem dál a najednou vidíme svatbu. Tedy nejprve úžasně ozdobená auta. Po chvilce obdivování aut k nám přišel jakýsi Daniel a rovnou se zeptal, jestli se třeba nechceme zúčastnit svatby. Kdo by nechtěl, přikývli jsme a ihned jsme se přidali do kolony aut, která směřovala k rodnému domku nevěsty, kam si ji ženich jel vyzvednout v doprovodu několik krásně oblečených družiček Jejich šaty byly z korálků a převažoval jasně oranžová barva.

Jak jsem se později dozvěděla od Daniela, tak ženich byl jeho kamarád a bylo mu 22 let a nevěstě 21 let a Daniel měl na jejich svatbě na starosti občerstvení. Jakmile jsme přišli do vesnice, hned nám bylo nabídnuto něco na způsob českých koláčků, tedy v Čechách by se podávali koláčky, v Indonésii se podává rýže smíchaná s kokosem, zabalená v bambusovém listu. Hosté si krátili čas čekání na nevěstu zpíváním tak v čemž jsou opravu mistry. Daniela dokonce napadlo, že bych třeba něco mohla zazpívat i já, ale přiznám se, že tolik odvahy jsem v sobě fakt ten den nenašla a tak jsem se vymluvila na nachlazení, což byla ostatně pravda. Po sňatku v protestantském kostele, který trval asi 2 hodiny následoval ještě občanský sňatek při kterém se již nevěsta převlékla z bílých šatů do jasně žlutých.A pak mohla začít hostina. Ochutnali, tedy, lépeřečeno, dali jsme si na talíř vše, ale ještě teď mi běhá mráz o zádech, když si vzpomenu jakjsem se do toho zakousla. Údajně vše bylo z prasete, ale včetně štětin a snad i střev. zakousnutí do skoro syrové kůže fakt nepatří mezi mé pochoutky. Jediné, co se dalo jíst byla suchá rýže a nudle. Vyfotili jsme se s novomanželi, předali sajme jim dárek - pohledy Plzně a 10 000Rp s přáním hodně štěstí. Hostinu Pavel okomentoval slovy: "To jsem zvědavý, jací červíci to z nás vylezou...". Udělat takovou hostinu v Čechách, mám dojem, že se celé příbuzenstvo naštve a v životě již s vámi neprohodí ani slovo.
Ve 14h jsme chtěli vyrazit na kohoutí zápasy, ale bohužel se nikdo nepřihlásil, takže se nekonaly.
Další zastávka tedy byla v Nonggatě. Přijeli jsme do takové na první pohled normální vesničky. Na druhý pohled Vás zaujmou obalené stromy, řeknete si copak to je asi za plody. Pokud se pořádně zadíváte a nebo uděláte nějaký hlasitější zvuk, zjistíte, že to nejsou žádné plody, ale tisícovky netopýrů. To se opravdusajme hned tak někde nevidí.
Z výletu sjme přišli asi v 16h a já jsem se šla potit a dopovat se lékama.

11.den sobota 22.9.2001

Budíček v 6.30. Probuzení nic moc, antibiotika nestačila ještě zabrat. V 8h nás měl vyzvednout autobus směr Tentena. Odhad délky cesty zněl 10h. Jak už zde bývá zvykem autobus přijel už po 9. hodině. Byli jsme rádi, že už konečně vyrazíme na cesty, ale kdepak. Teprve teď začala ta pravá sranda, začali jsme totiž sbírat další cestující aby měl řidič dostatek peněz na úplatky policistů a dalších silničních hlídek. V 10.10 začala velká indonéská organizace. Začaly se dávat bágly na střechu a začalo se s počítáním cestujících a s rozdělením cestujících dle nějakého podivného zasedacího pořádku. Přepočítávání prosím proběhlo 8x a byli na to dva lidi:-)
V 10.30 jsme již opravdu vyrazili na cestu. Zpočátku jsme si každý bránili dvojsedadlo pro sebe, ale po 3 hodinách cesty se přibrali další cestující a tak jsme se museli trochu uskrovnit a sednout si na sedadlo 2. Cesta byla únavná a dlouhá pouze se 2 přestávkami ve 12 a v 18h. Při přejezdu hor jsme viděli spoustu vypálených planin.
Cca v 17.30 jsme začali projíždět vojenskými hlídkami - bylo jich asi 8 a každé z nich se musel dát nějaký ten úplatek, abysme mohli projet. Po projetí jedné hlídky nás dokonce jedno auto pronásledovala a museli jsme se vrátit, pravděpodobně řidič dal moc malý úplatek a musel tedy něco doplatit. U další hlídky jsme se asi zdáli být velmi podezřelí a nejvíc asi táta, protože musel ukázat své příruční zavazadlo, ve kterém měl samozřejmě ukryto deset samopalů,nějaké ty granáty a tak:-) Teprve později jsme se dozvěděli, že jsme projížděli střídavě muslimskou vesničkou,křesťanskou vesničkou atd no a na začátku a konci každé vesnice byla zmiňovaná hlídka.
Ve 22h jsme konečně dojeli do Tenteny, ubytovali jsme se v losmenu Victoria a šli hned spát.

12.den neděle 23.9.2001

V 7h budíček a palačinka s banánem k snídani. Cítila jsem se trochu lépe ale zesláblá, hlavně že antibiotika začala zabírat.
Ihned po ránu jsme se dozvěděli, že vzhledem k tomu, že je neděle a my jsme v křesťanské vesničce, tak nikdo není ochoten nás nikam odvézt, protože v neděli se zkrátka nepracuje. Museli jsme si tedy na tento den vymyslet náhradní program a začalo to vypadat, že bude ohrožen náš další program a budeme muset použít letadlo. To se ale pak časem naštěstí nestalo:-)
Vydali jsme se tedy k vodopádu Sulewace u jezera Poso. Jde opravdu o

naprosto úžasný vodopád, který má 14 pater, kameny jsou pokryty fluorem a tak nejsou kluzké a je možné po kamenech vyšplhat až na vrchol vodopádu. I my jsme se nejprve vyšplhali po liánách v okolní džungli nahoru na vodopád a pak se brouzdali i po kamenech. A opravdu na kamenech není možné uklouznout. Každopádně mohu brouzdání ve vodopádu doporučit jako léčbu nachlazení:-) U vodopádů jsme potkali školní výlet středoškoláků, kteří se učili,jak přežít v džungli. Jejich učitelka se jmenovala Debi a řekla nám toho spoustu o vodopádu.
Po 12. hodině jsme chtěli zajít někam na oběd, ale vzhledem k tomu, že byla neděle, tak bylo těžké najít i nějaký krámek s jídlem, ale kdo hledá, najde. Na opuštěném tržišti jsme nakonec našli malý stánek, kde jsme si dali nasi campur a čaj. To jsem opravdu potřebovala, pěkně mě to protáhlo, no jo zase mě to úplně dojalo:-)
Odpoledne jsme strávili procházkou po Tenteně. Vylezli jsme na jednu vyhlídku, která byla ve tvaru velikonočního vejce:-), vypadalo to jako nepodařený minaret z mešity, což zde vypadalo opravdu divně, vzhledem k tomu, že Tentena je křesťanská vesnička na rozdíl od vesnice Poso, kde jsou naopak muslimové, kteří veškeré křesťany vyhnali, vypálili jejich domy.
Sešli jsme k jezeru Poso, kde se koupala spousta malých dětí. Voda byla neskutečně teplá, takže jsme se rozhodli, že děti budeme následovat, i přes veškeré mé zdravotní problémy. Největší problém nám dalo setřást zástup dětí,které nás pronásledovali s pokřikováním hellou misteeerrr hellou misissss. Koupel byla opravdu osvěžující. Škoda jen, že jsme si s sebou nevzali mýdlo:-) Pak jsme se opět vrátili na vyhlídku a čekali na západ slunce. Během té doby se kolem nás shlukla skupinka školaček, z nichž jedna uměla trochu anglicky a tak se s námi pokoušela trochu komunikovat.
Pořádného západu jsme se bohužel nedočkali, protože všude na západě byla spousta mraků, za to jsme se dočkali ukázky podomácku vyrobeného samopalu. To se totiž na vyhlídce již začali scházet i dorostlejší kluci a začali se chlubit, že doma dělají zbraně proti muslimům z Posa. Musím přiznat, že mě běhal mráz po zádech. Žít neustále v napětí a v náboženských šarvátkách bych asi nemohla. Mladík nám dokonce sdělil, že na prosinec je dokonce ohlášen útok na Tentenu... Tato oblast bude zkrátka stále plná šarvátek a pro turisty nebezpečná, což je samozřejmě velká škoda, protože je zde tak krásná příroda. Jezero Poso je obrovské a druhé nejčistší na světě a jak už jsem říkala úžasně teplé a lehce bzste si jej spletli s mořem:-).
Večer si ještě táta zašel na večeří a já se mezitím bavila s jedním chlápkem, který pobýval 3 roky ve Francii a plavil se tam na lodi. Byl hrozně upovídaný, takže bylo dost těžké odejít :-) V losmenujsme se ještě zapovídali se 2 průvodci taknějak povšechně o tom , co nás čeká, jací jsou kde lidé, že spousta průvodců si bere za ženy turistky a jde za nimi do Evropy - asi to měla být nabídka k sňatku.

13.den pondělí 24.9.2001

Vstávali jsme opět kolem 7.hodiny, ale džíp byl objednán až na 10.h. Měli jsme proto ještě dost času na to projít se po tržišti, které bylo oproti předchozímu dni živější. Opět mně to nedalo a musela jsme si koupit další banány. Sbalili jsme si nutné věci na následujících 5 dní do malého baťůžku a zbytek velkých batohů jsme si nechali poslat do Palu, kde si je máme po příchodu vyzvednout. Přiznám se, že jsem svůj ruksáček dávala z ruky s velkými obavami.
V 10.30 se objevil džíp, byl to trochu šok. Je pravda, že jsem si představovala nějaký ošuntělý kousek, ale tohle bylo příliš. Tento kousek toho zažil opravdu dost. Přední sklo bylo popraskané, na palubní desce nefungoval ani jeden ukazatel a startér? Proboha na co, vždyť stačí přece jen spojit dva drátky a také to chytne. Konečný počet lidí, koliknás jelo byl 9. Samozřejmě, že kromě nás tam byl pořádný náklad a to vzadu, na střeše i vpředu na nárazníku. Posbírali jsme po vsi veškerý benzín, co kde byl a vyrazili na cestu. Benzín bude opravdu třeba, protože nás čeká 70km při

spotřebě 1l na 2km, průměrná rychlost 14km/h, cesta tedy byla odhadnuta na 5h, což se nakonec i vyplnilo, protože vyjet jsme vyjeli až ve 12h a v 17h jsme byli již v cílové vesničce. Jízda džípem byla fakt zážitek, takové krpály co jsme zdolávali, opravdu si to nezadá s Camel Trophy a řidič má můj obdiv, dokonce i benzín nám vystačil, několikeré vaření motoru se také zvládlo, takže pak to byla Bomba. Pardon přijeli jsme do Bomby, no jak bych to řekla, ta vesnička se jmenovala Bomba:-)
Bomba se nachází v údolí Bada, čili Bada valley. Při vyslovování tohoto názvu mi stále jejich řeč připomínala dokonalou řeč, kterou mluvila Lilu z filmu Pátý element. Pamsajmeadabuuum.:-)?
Ubytovali sjme se v losmenu Ningsi, v 18h dokonce byla na skladě i elektrika, když se spustil ten generátor. Obsluha v losmenu byla opravdu skvělá. Asi 15tiletá Kensi, která se o nás starala uměla opravdu skvěle vařit. Na její kuře, rýži, fazolky, špenát a papáju asi hned tak nezapomenu. To bylo něco jiného než svatební hostina:-) ale společné to mělo jen zákusek rýži s kokosem. U jídla jsme se zapovídali do 21h a pak jsme se rozhodli, že se půjdeme vykoupat do tamní říčky, která se jmenuje Lariam (teď již víme po čem se ta antimalarika jmenují:-)). Lariam je také vhodný na raftování a opravdu má pořádný proud, dokonce mi ten proud odnesl i mýdlo:-( Při cestě od řeky jsme zmokli, začalo to nenápadně pak přituhlo a šupec už jsme naštěstí poslouchali v suchu v losmenu.

14.den úterý 25.9.2001

Budíček v 6.30, letmý pohled pod postel a tam pavouk velký jak dlaň, svým myšlenkám jsem zakázala jít dál:-)
K snídani byly zbytky od večeře, v 7h měl přijít průvodce. A opravdu, již v 7.15 tu byl. Čekala nás celodenní výprava po megalitech v údolí Bada, které jsou 2000 let staré, nikdo neví jak se tam dostal a kdo žulu mohl tak hezky vytvarovat. Zkrátka další záhada světa.
Údolí je dlouhé 16km, široké 12km a žije v něm 8.5 tisíc obyvatel. Megalitů je zde asi 20, ale při naší procházce asi 20km dlouhé jsme stihli obejít jen 7 kousků. Následuje jejich soupis včetně starých pověstí indonéských, tak jak nám je vyprávěl náš průvodce. Tak se pěkně usaďte, začínáme:-)
1. megalit Lan ke buvala neboli Zlatý kotník
Ještě dnes k němu spousta lidí chodí, věří že je to bůh, uctívají jej a přináší mu obětiny a čeká li je nějaký důležitý krok v jejich životě, vždy si sem chodí pro štěstí.
2. megalit Loga = bezstarostný kámen
Žila byla jedna královská dcera, která byla zamilované do chlapce z vedlejší vesnice. Chlapec si však časemnašel jinou dívku svých snů ze své vesnice. Tato novinka královskou dceru rozzuřila a poprosila svého otce, pana krále, aby nechal mladíky zabít. a tak se i stalo, pan král vyslal své sluhy, kteří chlapce zabili. královská dcera měla špatné svědomí a tak šla na kopec k tomuto megalitu a jak se dívala kolem na veškeré starosti, které měla, zapomněla a žila šťastně až do smrti. Od té doby se říká kameni bezstarostný.
3. megalit Ari in pohi = muž uprostřed domu - tak tuhle story jsem fakt nepochopila:-(
4. megalit Taroj roje - jméno boha, kterého zde uctívali.
5. megalit Watu oba = opičí kámen
V jednom údolí žily jen ženy a dívky, které se staraly o květinové zahrady a

byly i velmi dobré kouzelnice. V okolních lesích žila spousta opic a opičáků a jeden opičák chtěl vyzkoušet dostat se k těm ženám. Vnikl tedy do zahrady a jedné z žen se dotkl. To byla jeho osudová chyba, protože žena jen proměnila v kámen a od té doby zde stojí tento kamenný opičák.
6. megalit maturu = spící muž
jde o velký kámen, který je povalen na zem - proto se mu říká spící. Ještě dnes k němu vesničané chodí a nechávají u něj spoustu jídla. To proto,kdyby se spící muž probudil, aby se měl čeho najíst. Kdykoli donesené jídlo zmizelo (sežrala ho okolní zvěř) vesničané měli radost, že muž se probudil a najedl a pak znovu usnul.
7. megalit příjmení Palindo = odpočinkové místo, křestní jméno Watumolindo = kamenný obličej
Jde o největší megalit,který jsme viděli.Tento kámen je přes 3000 let starý a nikdo neví jak se sem dostal a kdo ho vytesal. Kdysi dávno chtěl král z východu kámen přesunout, aby směřoval k východu a nikoli k západu, aby mu

přinesl štěstí. 250 mužů hloubilo díru na levé straně, aby kámen posunuli,ale bohužel kámen na ně spadl a notnou část jich zabil. Po tomto neštěstí král od pootočení kamene upustil a od té doby je kámen nakřivo.

Cestou po megalitech, jsme si vyfotili strom vanilky, ochutnali jsme kokosový ořech a avokádo s cukrem - výtečná pochoutka:-) Cestou nás různě obklopovali skupinky dětí a stále pokřikovali helou misteeerrr, helou misissss, dada dada, některé jsme dokonce naučili pozdrav ahoj.
Přebrodili jsme malou říčku vtékající do Lariamu a kvůli tomu se mi udělal puchýř na noze:-( Největší bandu dětí jsme potkali u dřevěného mostu pře

dětičky nás doprovázely dobré 4 km naší cesty.
Náš průvodce si z nás po celou cestu dělal srandu, nejdřív nás naváděl, abysme řekli lidem saia džihád, což by znamenalo, že jsme džihád. To jsme si ještě dovedli přeložit a tak jsme mu na to nenaletěli. Večer nám však oznámil, že v této oblasti se nezdraví selamat sore,ale že se zde zdraví kami mata mata. Tohle už jsme až takmoc dobře nepřeložili. Kami= my, mata=oko. V jedné vesničce jsme tedy lidi takto pozdravili a reakce byla pro nás překvapující, lidé vyvalili oči a jenzírali. Po pár metrech náš průvodce dostal záchvat smíchu a ptal se nás, jestli víme, co to znamená. my samozřejmě řekli, že ne. A on se smíchem na tváři prohlásil, že jsme právě o sobě prohlásili, že jsme špióni. V další vesničce se zase zmínil, že jsme z Afganistánu.
Cesta zpět byla přes samé močály a bažiny, poničené lávky, kameny, skoky přes potok, no prostě další bojovka:-) Do našeho losmenu jsme dorazili něco před 17.h

15.den středa 26.9.2001

Odchod do džungle byl naplánován na 7h. jaké bylo překvapení, že lesní mužík Jakub přišel již před 7.h, no jo asi i zázraky se někdy dějí:-) Jakub sbalil jídlo na cestu a mohli jsme vyrazit do vesničky Doda, přes džungli národního parku Lore Lindu.
Tempo chůze bylo zpočátku opravdu tryskové. Kuba držel v pravé ruce kotlík, v levé igeliťák s našímjídlem a za pasem měl mačetu. Po hodině a půl chůze v džungli Jakub zastavil, jídlo uložil do kotlíku a pokračoval ve sprintu dál. To už jsem přestala věřit tomu, že za chvíli přeje do procházkového temta, toto totiž bylo jeho procházkové tempo! Představa 8 hodin chůze dva dny za sebou v tomto tempu mě pomalu ale jistě začala děsit. Po 4 hodinách chůze jsme měli první zastávku a Kuba pronesl jednu větu, kterou mě udělal nesmírnou radost. K chýši už zbývá jen 2 h chůze, což znamenalo, že jsme šli podstatně rychleji než se očekávalo.
Džungli opravdu doporučuji jen těm , kteří mají dobrou kondičku a pokud možno v období, kdy jste zdraví a ne jako léčbu angíny... Džungle je totiž samý kopec nahoru, dolu, nahoru dolu, strmost kopců se občas neodchylovala moc od 90 stupňů. Při naší výpravě jsme na nejnižším bodě byli v nadmořské výšce 900m.n.m a na nejvyšším bodu 1600

m.n.m. Musím také přiznat, že kdyby mě někdo tady v Čechách ukázal nějaký ten kopeček, který jsem v džungli vylezla, tak bych se na něj s pochopením podívala a zeptala se ho jestli to má v hlavě v pořádku:-)
K místu, kde chýše měla být jsme opravdu dorazili něco málo po 2 hodinách, ale chýše nikde. Na jejím místě byla jen hromádka popela. Hlavně, že jsem seděla, v tu chvíli mě nějak bylo jedno, že bysme měli spát bez přístřešku v džungli. Za chvíli šel ale kolem nějaký človíček a ten říkal, že o kousek dál je nová chýše. K nelibosti mých nohou jsme se vydali na další cestu, která měla trvat půl hodinky. Po hodině chůze jsme konečně chýšku našli. Takže jsme nakonec byli opravdu 8 hodin na cestách, protože bylo právě 15h, když jsem se pohodila pod chýšku a slastně vychutnávala polohu v leže. Jakub mezitím, jako správný táborník, nasbíral dřevo, rozdělal oheň, udělal závěs na kotlík a připravil čaj, naporcoval papáju a k večeři ohřál - no schválně, co by asi tak mohlo být k večeři, ano správně rýži. Rozhodli jsme se, že by určitě měl dostat bobříka táboření:-) V našel ležení se však objevil pořádný houf včel, které se nedaly nijak odlákat a jednasajmence Pavla bodla. Žádný Autan (repelent() na ně nepůsobil a my už začali uvažovat o žalobě na jeho výrobce:-) Ono vůbec na tomto místě jsme si uvědomili kolik žalob bysme opravdu mohli podat:-) - na výrobce opalovacího krému, za to že jsme se připálili, na Radiomobil za to, že tvrdil, že má signál na celé Sulawesi a zatím sjme na signál nenarazili ani náhodou. Se setměním včely uletěly a my jsme s rozechvěním ulehli k spánku nevědouc co nás v noci může potkat.
Po chvíli začalo pršet,

naštěstí jen drobně a chvilku. Kolem půlnoci začalo pršet ještě jednou a v tu dobu jsem zaregistrovala, že náš Kuba přikládá k ohni a pozor,měl na sobě dokonce i nějakou bundu! tady bych měla ještě zmínit, že celou cestu džunglí absolvoval bos v tričku a kraťáskách. Každopádně nás v noci žádné zvíře nenavštívilo,jen jsme slyšeli tajemné zvuky ptáků a šumění vody z nedalekého vodopádu.

16.den čtvrtek 27.9.2001

Jakub vstal jako první, takže když jsem se probudila, již na mě čekal teplý čaj, což bylo velmi příjemné. Po 7. hodině jsme se opět vydali na cestu. Odhad zněl 3h rychlou chůzí a nebo 4 hodiny pomalou chůzí. V duchu jsem si říkala no to jsem zvědavá jak přesné jsou ty odhady. Rychlou chůzi jsem zavrhla hned po pěti prvních krocích. Na protažení nás totiž čekal rovnou děsně dlouhej krpál kolmo vzhůru,ještě štěstí, že v džungli je dostatek lián a kořenů, kterých je nutné se přidržovat. začalo se mi blbě dýchat a náš lesní mužík obětavě přiskočil k jednomu stromu, vysekl kus kůry a podal mi ho s dovětkem že se mám pořádně nadýchnout. Ano ano, jednalo se o eukalyptus a musím uznat, že to zabralo:-)
Pak už nás čekalo jen pár klád přes cestu, tento den jich opravdu už moc nebylo, potkali jsme pár lidiček jdoucích v opačném směru a pak už jen následoval sestup dolů do údolí Doda. Opět nastalo jedno brodění říčky. Tuto říčku jsme ale potkali ještě asi 10x a to už nás opravdu nebavilo zouvat a znovu obouvat boty, takže jsme balancovali na kamenech a nebo jsme to zkrátka rychle přeběhli. Tímto chválím výrobce bod Lafuma - Goratex, impregnace opravdu vydržela.
Před 11.h jsme konečně dorazili do vesničky Doda a zamířili k losmenu Evi. Majitelka z nás byla mírně v šoku a nevěděla co má s námi dělat. Po prostudování návštěvní knihy jsme pochopili proč, tento rok tu kromě nás měla pouze jednoho návštěvníka.
Následovalo vymetání chlívku, shánění slamníků a povlečení a dokonce jsme dostali i oběd,když už jsme si o něj několikrát řekli. V losmenu bylo všechno růžové - závěsy, umělohmotné židle, talíře, poklopy na jídlo:-) Pak jsme šlofíka po únavné cestě, opláchli jsme se a relaxovali.
Kolem 16.30 se u losmenu objevil chlápek s džípem a nabízel nám dovoz k Palu ještě ten večer do městečka Wuasa. To by pro nás znamenalo dohonění časového plánu a vyhnutí se použitísajme letadla. Souhlasili jsme a chlápek zatím vyrazil shánět další cestující.
Bylo 17, 17.30 a on nikde. Řekli sjme si, tak a pokud do 18h nepřijede, nikam nejedeme a čekáme na ráno. Bylo snad přesně 18h a přijel:-)
Tento džíp byl poněkud novější, takže cesta byla pohodlnější a hlavně měl vzadu kapotu. Cestou nás dojel ještě jeden džíp a začaly závody. Pro mě začal rébus čeho se dřív chytnout abych nevypadla z okýnka ven. Přiznávám, že jsem si předtím v duchu říkala,jak by to asi vypadalo, kdyby se jelo naplno, ale přivolat jsem to fakt nechtěla. No silnice byla celkem nová takže chlápek ji asi musel pořádně ozkoušet. Pronásledující džíp po chvíli odbočil a honička naštěstí skončila - přežili jsme. Cesta byla pěkně prašná, takže předchozí snaha o umytí přišla naprosto vniveč.
Do Wuasi jsme přijeli ve 21h a chlápek nás rovnou odvezl k losmenu, kde námjiný chlápek nabízel odvoz přímo do Palu za 200 000 rupií!!! No ale lépe zaplatit 200 000 dohromady než dát každý 500 000 za letadlo. Do Palu se nám tedy podařilo dorazit kolem 23.hodiny. Měli jsme informace, že ráno jede autobus do Makassaru v 9h. Objeli jsme ještě 3 hotely a všude bylo obsazeno v dalším jménem Taurus jsme přece jen místo na přespání našli. Ale musím říct, že to byl pěkně hlučný hotýlek. Pro změnu jsem opět já měla štěstí na místní havěť, pod postelí mi lezl šváb asi 5cm velký.

17. den pátek 28.9.2001

V 7h budíček a vyrážíme směr úschovna zavazadel, kde na nás měly čekat naše bágly. Chvilka napětí... a opravdu, přinesly nám je a dokonce s veškerýmjejich obsahem, oooo jak jsem byla ráda:-)
Následoval přesun na autobusové nádraží cca v 8h jsme tam dorazili, libovali jsme si jak nám to skvěle časově vychází, ale na nádraží nás trochu dobrá nálada přešla, autobus jel až v 16h! Měli jsme tedy před sebou 8h volného času, v ošklivém městě plném smogu. Na druhou stranu jsme si mohli vychutnat pobyt na nejsevernějším místě Sulawesi, které jsme my navštívili - bylo to jen půl stupně od rovníku.
Palu patří k nejsušším místem v Indonésii a nám se podařilo zažít pořádný slejvák:-)

Tak co nám zbývalo, najedli jsme se a vyrazili do města s heslem - kdo najde dřív internetovou kavárnu. Kaváren jsme našli hned několik, ale trochu jsme nepochopila jejich existenci, protože připojení k internetu v nich nefungovalo. Teprve asi 5. v pořadí nás mile překvapila a my jsme po 14 dnech mohli usednout a dát vědět svým známých jak se nám vede a samozřejmě se dočíst, co je nového ve světě.
Po odeslání zpráv jsme se procházeli po městě a skončili jsme na břehu řeky. Kolem nás se ihned seběhlo asi 20 dětí a Pavel se je stále snažil nějak zabavit a měl celkem úspěch. Po fotbale s prázdnou PET lahví následovalo přepočítávání v indonésajmeštině a pak v angličtině a také vyjádření obdivu našim fotbalistům, to jsem fakt nechápala jak znají naše fotbalisty, tak dobře je neznám ani já.
Kolem 12.h jsme zašli na oběd a pak se přesunuli k autobusovému nádraží. Chtěli jsme si na cestu koupit nějaké banány, ale prošli sjme snad celý trh a nikde ani banán. Teprve až na nádraží nám prodavačka lístků poradila kudy se dát a opravdu tam byla banánů spousta. A právě potom začala pěkná sprška.
K našemu velkému údivu autobus vyrazil na cestu již v 15h, i když čas odjezdu byl ohlášen na 16.h. Naše radost však byla předčasná. Také původní oznámená délka cesty 26h se nějak nezdařila. Brzký odjezd totiž vedl k automechanikovi, u kterého jsme zůstali asi dvě hodiny, takže jsme opravdu odjížděli až v 17h. Hned na začátku nám řidič pro dobrou pohodu pustil klasickou indonéskou hudbu a abysme si to pořádně vychutnali, pustil ji na plné pecky. Osazenstvo autobusu činilo 7 lidí a v tomto počtu jsme přečkali i noc.

18. den sobota 29.9.2001

V 6h ráno jsme po menší přestávce vyrazili opět na cestu. Tedy pomocníci autobus roztlačili a vyrazili jsme na cestu:-) Celou noc pršelo a o následcích deště jsme se po chvíli přesvědčili sami. Před 7. hodinou jsme uvízli v koloně aut - bylo to divné,protože za celou cestu jsme potkali všehovšudy pár aut, žádný velký provoz. Příčinou byla rozvodněná strouha, takže na silnici bylo 1 vody. A co teď s tím?
Pár podnikavců ihned vyrobilo vor a začali vydělávat na převoznictví pěších, ale co s autobusama?
Pravděpodobně jsou asi na tyto situace zvyklí, protože se hned začalo s přetahováním autobusů po ocelových lanech. Takže ruksaky na sedačky nohy nahoru a jedééém.
K mému velkému údivu se to podařilo přejet i našemu autobusu i přes veškeré problémy ,které měl se startováním i na suchu:-) tato překážka nás zdržela asi dvě hodiny během té doby za mnou přišlo snad 50 lidí a všichni mi oznamovali, že je na silnici po pás vody:-) Následoval další odhad příjezdu do Makassaru a to místo v 18h tento den až ve 3h ráno další den, co se dá dělat. Cesta pokračovala přes zaplavené vesničky, lány kaučukovníků a přibýval postupně i počet cestujících.
Ve 12.30 jsme zastavili u motorestu na oběd - kuře, ryba, vejce, musím říct dost vydatné i chutné. A abysme nevyšli ze cviku, k jídlu nám pustili krásnou tichou indonéskou muziku:-) Na této zastávce jsem dostala šílený záchvat smíchu, pravý důvod mi snad není jasný doteď, ale začalo to tím, že mi šofér něco říkal a skoro to vypadalo, že bych teď ten autobus měla řídit já, k tomu těch 20 h jízdy v autobuse a další nesmyslné žvásty cestujících a já pak nevěděla jak se přestat smát. Všichni se na mě dívali, jako bych se zbláznila a moc daleko od pravdy by v tu chvíli asi nebyli.
I na tomto místě padl další časový odhad a to 6h ráno, zbývalo nám už jen 500km. Následovala již jen jedna zastávka na jídlo cca v 19h a pak již jen běžné zastávky typu výměna kola, doplnění vody do chladiče, utažení něčeho v motoru, no zkrátka běžná údržba autobusu při cestě.
Naši řidiči jsou prostě břídilové, ti si jen jedou a o nic se nestarají, ale indonéští řidiči mají cestu plnou nástrah a technických závad.

19.den neděle 30.9.2001 V 5h ráno jsme "již" dorazili do Makassaru, takže cesta nakonec trvala "jen" 38 hodin, pohopouhých 12 hodin zpoždění, copak to je:-)
Ubytovali jsme se na pár hodin v hotelu Agus, a po dloouuhé době jsme se mohli zase pořádně umýt. To bylo žúžo. Trochu jsme si pospali a v 10h vyrazili do města, koupili jsme si lístky na loď, která měla jet v 16h.
Další kroky směřovali za jídlem. Vzhledem k tomu, že jsme byli v přístavu ochutnali jsme cumi-cumi (čti čumi čumi), což byla chobotnice. Musím přiznat, že mě tato potvora nijak chuťově nenadchla. Ale mohu si jí aspoň odškrtnout ze seznamu jídel, které jsem nejedla:-)
Zašli jsme na prohlídku zdejší pevnosti Rotterdam, která pochází z 16.století. Její opevnění má tvar želvy takže v indonéštině se jí říká želva. Název dostala po rodišti jejího velitele. Uvnitř pevnosti je v současné době muzeum zaměřené na život na Sulawesi. Vzhledem k tomu, že byla opět neděle, bylo všude plno studentíků, kteří nás i po pevnosti provázeli a pak s námi klábosili na různá témata.
Pak už nezbývalo nic jiného než se vrátit do hotelu, sbalit si věci a vyrazit na loď na kterou se začalo naloďovat ve 14h. Přišli jsme o chviličku později, takže veškeré palandy v economy classe byly již obsazeny. Rozhodli jsajmedy uplatňovat nárok na postel podle čísla na palubence. Lidi, kteří na našich místech leželi sjme vytlačili, dalo to pořádnou fušku. Po chvíli přišel člen posádky a řekl nám abysme šli s ním, že nám ukáže jiná místa. Usadil nás na chodbičce před kabinami posádek a před ambulancí. Tak nás čekalo 15h cesty do floreského přístavu Labuan Bajo na lodi jménem Tokongkabilla. Bohužel po slunném dopoledni nám opět začalo pršet a pršelo skoro celou noc. Na lodi jsme potkali jednoho Francouze, který si chtěl po čase zase s někým popovídat. Byl na cestě již asi půl roku a ještě nějaký čas na cestě asi bude. Spát jsme šli kolem 22h.

20. den pondělí 1.10.

Tak jsem se konečně dočkala překrásného svítání nad mořem cca v 6h ráno. K Labuan Baju jsme opravdu připluli v 8h.
Přistávací manévr však byl velmi zajímavý, asi hodinu jsme se snažili připlout k břehu, aby se dalo vystoupit přímo v přístavu. To se však nepovedlo a tak jsme museli přestoupit na menší loďku, která nás ke břehu dovezla. Museli jsme slézat ze schůdků, které toho měli za sebou dost a aby to bylo všechnomnohem pomalejší lidi zároveň nastupovali i vystupovali, prostě klasický nekoordinovaný indonéský chaos. Lodička se plnila, plnila a mě začala pomalu jímat hrůza jestli majitelům říká něco pojem maximální nosnost. Naštěstí jsme opravdu suší vystoupili na břehu, kde čekalo neskutečně mnoho náhončíků do hotelů. No jak by ne, vždyť tato loď sem jezdí jen 1x za 14 dní.
Ubytovali jsme se v hotelu Bajo a dali si konečně něco k snědku. Ubytování vypadalo celkem dobře až na to, že táta ihned rozbil kliku a po výměně pokojů pro změnu netekla voda:-)
V 11h jsme se nalodili na lodičku a jeli se vykoupat k ostrovu Sabolo. Na motorovou loď jsme byli přivezeni na malé lodičce vytesané z jednoho kmene a musím říct, že byla pořádně vratká. Kormidelním byl ale zručný, takže k žádnému cvaknutí nedošlo. Ostrov Sabolo byl Moře bylo azurově modré, čisté teplé prostě úžasné. Na plážičce jsem našla spoustu nádherných mušlí, škeblí, korálů a kamínků.
Pavel se rozhodl celý ostrov obeplavat, což se mu v časovém limitu, který jsme si dali na odjezd nepodařilo a přiznám se, že už jsme měla strach, jestli se mu náhodou něco nestalo. Po půl hodince se však ve zdraví objevila tak jsme mohli zase jet do přístavu. Za ty 2.5 hodiny jsem toho koupání a slunění měla dost, hlavně moje toho měla dost moje na slunce nezvyklá kůže.
Do Labuan Baja jsme dopluli v 17 h, vyfotili se s kapitánem a zamířili na večeři. No a co si opět dát k jídlu než rybu, a ta se jim opravu zdařila, i když by se mohli konečně naučit pořádně smažit:-) prošli jsme se po nočním
Labuan Baju a vyslechli si vysvětlení co vlastně ten název znamená. Labuan je přístav a Bajo je název kmene ,který zde žije. na hotelu jsme si ještě popovídali s místním učitelem potápění a ve 22h šli na kutě.

21. den úterý 2.10.2001

V 6h ve vedlejším pokoji někdo začal vstávat, takže jsme měli budíček i my. Noc jsem prospala na břiše, protože se začal ozývat přísun ostrého slunce z ostrova.
Po menší snídani, kdy nám omylem přinesli i ovocný salát, který si objednali dva poláci sedící vedle u stolu:-), jsme vyrazili k přístavu k lodičce jménem Nirwana, která byla po následující 4 dny naším domovem. Cesta stála na osobu 300 000Rp. Měli s námi jet ještě další 3 Češi, ale ve skutečnosti to bylo 5 Slováků a 1 Francouz:-)
Loďka byla tedy plně obsazena. Slováci byli z Bratislavy a byli na 3 měsíčním výletě po ukončení vysokoškolského studia.
Místo v 9h jsme vypluli v 10h, protože jsme museli čekat na kapitána. Kolem poledne byl podáván oběd - ryba, rýže, nudle, banán. To už jsme zakotvili u ostrůvku Rinca (čti rinča), kde byla naše první zastávka. I
na tomto ostrůvku se vyskytují varani komodští. Hned na kraji ostrova se nás ujal ranger, který nás po ostrově provázel a měl nás chránit před varany.

Nevím jestli jsme viděli pravého varana, ale varana domácího zcela určitě. U lidských obydlí byli hned 4 kousky a čekali jestli se neobjeví nějaká krmě. Skvělý byl kontrast těchto varanů s bednou od cocacoly či dokonce se satelitem:-)
Během cesty po ostrově jsme potkali již jen jednoho varana, pár kusů drůbeže, buvola, divokého kohouta, prasátka a stádo opic makak.
Na ostrově žije asi 3000 kusů varanů, jejich délka je až 4m, dožívají se 50 let, snáší 20-30 vajec, ale ne ze všech se narodí mláďata. V době sucha se vesměs povalují v chládku a odpočívají. Živí se převážně buvoli, prasaty, opicemi či drůbeží, zkrátka tím, co je po ruce. Ostrov nám svým vzhledem připomínal Mexiko, protože všude rostla spousta opuncií.
Při návratu na loď nás průvodce přivítal jedním indonéským vtipem. Jak jsme ho označili vtipem, kterému se nikdo nesmál. Tak tady je:
Víte vlastně jak vznikla Indonésie? No to když Pán Bůh stvořil všechny kontinenty, měl od zeminy ušpiněné ruce, ale neměl u sebe žádný hadr, do kterého by se utřel. Namočil si tedy ruce do moře a oklepal si je. A tak vznikla Indonésie - soustava stovek a tisíců malých ostrovů a ostrůvků.
Po zbytek dne jsme dopluli k ostrovu Komodo, kde jsme na noc zakotvili. Ihned k nám připluli asi 3 lodičky a jejich osazenstvo nám začalo nabízet vyřezávané varany ze dřeva, lombocké masky, korále a další serepetičky. Po večeři posádka zakryla celou loď igelitem pro případ, že by pršelo a doporučila nám schovat veškeré naše věci do podpalubí nebo do řídící kajuty. Nemohou prý zaručit bezpečnost, mohl by v noci někdo přijet a okrást nás.
Když jsem viděla, že velitelský můstek se stejně nezamyká, řekla jsem si, že osvědčený způsob schování věcí do spacáku, ve kterém spím, opět zvítězí jako nejbezpečnější úschovna.
Po večeři jsme se Slováky probrali politickou situaci u nich, v Indonésii, v Americe a sdělili si vzájemně zážitky z cest - a že jich bylo. Kolem 22.h jsme ulehli ke spánku, málemjsme se na palubu ani nevešli, ale nakonec jsme se tam nějak poskládali.

22.den středa 3.10.2001

Kolem 6.h jsme se postupně všichni vzbudili a posnídali palačinku s banány. V 8.30 jsme již přistávali u ostrova Komodo s cílem vidět pravé komodské varany na Komodu.
Stejně jako na ostrovu Rinca, jsme procházeli vyprahlou krajinou a viděli nějaké to zvířectvo - perličky, divoké ptáky, bílé

papoušky kakadu, divoké slepice a kohouty, jeleny, divoká prasata a dokonce i varany:-) a to na několika místech. Nejvíc jich však bylo klasicky kolem lidských obydlí - asi 7. Jeden z nich měl asi návštěvní den, protože lezl o schodech z baráku do baráku a pořád hledal něco k snědku.
V 9.30 jsme odrazili od břehu a zamířili k tzv. Red beach. Odpověď na otázku proč se to tam jmenuje zrovna red beach, mě absolutně neuspokojila - jooo to nikdo neví. Čekala jsem něco ve smyslu, že Red beach se to jmenuje proto, že kdysi zde varani napadli skupinku turistů, sežrali je a od té doby se pláži říká red beach,. Ale to oni ne:-)
Zakotvili jsme loď kus od břehu a hup do vody. zastávka byla určena ke šnorchlování. Takže já jsem si poprvé v životě nasadila brýle a šnorchl a dala se do šnorchlování, to bych si fakt nikdy nepomyslela:-) Musím však říct, že je to naprosto úžasný pocit a naprosto mě to dostalo. Přece jen ponořit hlavu do vody a náhle pod sebou vidět ty stovky barevných rybiček - červené, žluté, modré, zelené, velké, malé, placaté, šišaté, různé korály a hvězdice, no super. Škoda jen, že na tomto místě byl dost silný proud, který dost zanášel a tak jsem toho moc nenašnorchlovala.
Našim slovenským přátelům se však z vody nechtělo a tak jsme naši posádku naučili jednu českou větu: Zpátky do lodi.:-)
Následoval oběd a ve 12.h jsme opět pokračovali sajme Ve 13.30 jsme zastavili u ostrova Labo, kde se mělo opět šnorchlovat, ale ve vodě bohužel nic vidět nebylo. Udělali jsme si tedy aspoň výlet na nejvyšší vrcholek ostrova.
Doplavali jsme na ostrov,nechali sjme si tam lodičkou přivézt body a foťáky a vzhůru do krpálu a že to byl pořádný kopec. Odměnou

nám však byl úžasný pohled na okolní ostrovy a na dno moře, které bylo pokryto spoustou korálů. Z této výšky jsme viděli i rejnoka jak vznešeně mává svými ploutvemi. Okolní ostrůvky jsme měli jako na dlani a naše lodička se zdála malinká jak dětská hračka.
Po té, co jsme slezli opět dolů se slovenská část vydala šnorchlovat a já už jsem si jen doplavala k loďce.
V 15h byl započat přesun k ostrovu Sumbawa. Jde o dost velkou vzdálenost, takže se plulo celou noc.
Před 18.h jsme měli možnost se pokochat překrásným západem slunce přímo do moře. Následovala brzká večeře, protože kapitán

hlásil velké vlny. V tu dobu se mi již tak vlny zdály dost velké, ale kapitán nelhal. S naší kocábkou to mávalo na všechny strany a tak není divu, že chvilku po večeři jsem se rozhodla nakrmit rybičky. Ano dostala mě mořská nemoc. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a vše bylo zase v pořádku a já se mohla snažit konečně usnout. Opravdu tu noc zůstalo bohužel jen u snahy, protože zběsilé houpání trvalo opravdu celou noc.

23. den čtvrtek 4.10.2001

V 7h jsme se tak nějak všichni probrali a začala se podávat snídaně - palačinka s banánem:-)
Po 8.h jsme zastavili u ostrova Moyo, na kterém je jezírko s neslanou vodou a u kterého je naprosto úžasné šnorchlování. U ostrova jsme potkali ještě další dvě lodě. Rybek zde bylo opět nepočítaně a překvapilo mě, že rybičky plavali i jen 2 metry od břehu, takže člověk plaval přímo mezi nimi a jak byl zabrán do pozorování, nezřídka přišel k odřenému koleni.
Další zastávka na šnorchlování byla u ostrůvku Kramat, který vypadal jako takový ten klasický trosečnický ostrov.
Pak se již jen zakotvilo na přespání a my jsme se konečně dočkali k večeři vytouženého kohouta, kterého naše posádka celou cestu s sebou vezla.

24. den pátek 5.10.2001

V 6h budíček,protože nás probudila posádky chystající se k odjezdu. Původně jsme mysleli, že si po ránu ještě zašnorchlujeme, ale bohužel:-( Ale aspoň jsme viděli krásný východ slunce. K snídani byly pro změny banány v v těstíčku.
Cestou do Lombockého přístavu jsme uvízli na mělčině. Nikdo z nás nedovedl pochopit, jak se to mohlo stát, protože široko daleko žádná mělčina nebyla. Posádka z toho měla děsnou srandu, ale nakonec jí nezbylo nic jiného než vylézt do vody a loď roztlačit.
V přístavu jsme oproti plánu ve 14h byli již v 8h, čekalo zde na nás bemo, které nás odvezlo do přístavu Matadar, odkud již jezdily lodě na Bali. Cestou nás opustili naši slovenští přátelé a my se nalodili na trajekt s odjezdem ve 12h a předpokládanou dobou plavby do přístavu Pelabuhan 3h. Zpoždění 15 minut. Příjezd byl však podstatně pozdější, až v 17h. Důvodem bylo hlavně asi hodinové čekaní 10km od přístavu na Bali, protože nás tam nechtěli pustit. Na moři v té době byly zrovna takové vlny, že jsem měla skoro strach, že se převrhnsajme na Bali vůbec nedojedeme. Ale dojeli a ubytovali jsme se ve Wisma Parta.
Po ubytování sjme se vydali do ulic na procházku a utratit nějaké ty penízky. Přístavní městečko bylo velmi útulné a vyšperkované. Druhý den byl totiž jeden z mnoha hinduistických svátků.
Na celém ostrově Bali jsou hinduisté, takže kolem sebe vidíte samá obětiště a chrámky na uctívání bohů. To co vše dávají jako obětiny bohům jsou překrásná umělecká díla a nechce se vám věřit tomu, že je to prostě a jenurčeno ke zničení. Večer jsme si zašli do restaurace na večeři a dali si žraloka, mohu jedině doporučit. Internet byl na tomto místě dost drahý asi 500Rp/min.

25.den sobota 6.10.2001

V 6h ráno nás vzbudil zvuk gamelonů, který nás doprovázel skoro po celý den. Jde o kovové destičky do kterých se kovovým dřívkem mlátí a chvílemi se tomu dá říkat asi různě, ale rozhodně ne hudba:-)
V 8h jsme si dali snídani a vzhledem k tomu, že do odjezdu autobusu v 10h přeci je zbýval nějaký ten čas, zašli jsme na pláž a projít se po vesničce.
V 10h jsme odjeli autobusem do města Ubud, ubytovali jsme se a vyrazili k Opičímu paláci.
Opičky byly opravdu oprsklé, ale bylo to úžasné stát 10cm od živých opic bez mříže. Byla tam i spousta mláďat a člověk

by měl akorát tak chuť se k tomu malému naklonit a pochovat si ho. To by mi asi jeho máma dala co proto.
Jedna loudivá opička ke mě dokonce přiskočila a začala mě tahat za sárong v domnění, že jí dám nějaký pamlsek. Opice jsou totiž zvyklé od turistů dostávat nějaké ty pamlsky ve formě buráků či banánů a na dálku cítí, kdo má co v kapse:-) U mě se však spletla. Jednomu turistovi dokonce skočila na záda a vyloudila si ten oříšek.
V areálu paláce jsme potkali děti s barongem, což je drak znázorňující dobro a kolem něj poskakuje spousta dalších masek, které to dobro dotvářejí. To zlo nad kterým vítězí je celý okolní svět.
Z opičího paláce jsme se vydali na obhlídku města. Je to opravdu jen město pro turisty - samé suvenýry a sarongy. Navštívili jsme bungalov holandského malíře Han Snella, který se na Bali přestěhoval a strávil zde činorodě zbytek života.
Další zastávka byla v rezidenci malíře Antonia Blanca, původem Filipínce, který asi před rokem zemřel. Po přestěhování na Bali musel zešílet, všichni to aspoň tvrdí a když projdete jeho sídlem, musíte s nimi naprosto souhlasit. Potkali jsme i jeho ženu, která byla zamlada nejepší balijskou tanečnicí.
Blancovy obrazy vlastní hlavně americká smetánka včetně Michaela Jacksona s kterým je dokonce na jedné fotce vyfocen a jeho obraz je dokonce i inspirován jeho písní Black or white. Jeho rezidence je opravdu obrovitánská, samá zeleň a přepych na dotvoření estetického vzhledu dokonce po zahradě naaranžoval i zvířata. Chudáčci ptáčci měli vyvrknuté nožičky od toho jak se snažili uletět ale nemohli, protože byly řetízkem ke stromu přivázáni. Jen na dokreslení přepychu malý dodatek, na WC mě křišťálový lustr, co k tomu dodat...
Pak už jsme šli jen utrácet naše penízky za suvenýry, zašli do Huhu baru na večeři. Př menším oddechu v bungalovu ke mě

přišla paní domácí a jen tak z ničeho nic mi dala talíř ovoce a nějakých jejich oplatek. Vůbec nevím proč a nic za to nechtěla.
Od 19.30 na nás čekalo taneční představení Legonang Dance v jednom z chrámů. Když slyšíte, že při tanci je důležitý každý pohyb včetně pohybu malíčku či pootočení očí, nechcete tomu věřit. Když to však vidíte na vlastní oči, pochopíte i to, že tanečnice se musí cvičit již od útlého dětství. Spát se šlo kolem 22h.

26.den neděle 7.10.2001

Již od brzkého rána bylo opět slyšet kohouty, kteří na sebe začali upozorňovat, pak se přidali ptáci a hrdličky. Člověk by ani nepotřeboval budíka. Auto máme objednané na 9.h a vyrážíme směr Sloní jeskyně, která nese název podle řeky, která nedaleko ní teče, ale proč se řeka jmenuje sloní, to už nám nikdo nebyl schopen vysvětlit. Každopádně je to divné, protože v Indonésii nikdy žádní sloni nebyli.
Jeskyně pochází z 11. století a je před ní situován bazének se 7 prameny, který sloužil k očistě těla a teprve pak bylo možné jít do jeskyně a meditovat. Pramenů je 7 podle 7 hlavních řek Indie - Ganga, Jamuna, Narmada, Ganawari,Gunwanuri, Sirasvatí, Sarasvatí, Sinu.
Jeskyně byla objevenov roce 1924 a bazének až v roce 1954. Uvnitř jeskyně je socha slona, který je symbol vzdělání a plodnosti. Samozřejmě, že jsme se zde nevyhnuli snaze vymámit z nás peníze, nejprve za koupi obětiny, za pár vyřčených slov.
Další chrám, který jsme navštívili byl Pura Kehen. Jeho budovy jsou krásně zdobené a vyřezávané a pestrobarevně

namalované.
Pak jsme směřovali k chrámu Besakih neboli Mother temple, který je nejznámější a domorodci si toho jsou plně vědomi a snaží se z toho co nejvíce vytěžit. Například půjčováním sárong za 5000Rp na den !!!
Posledním místem, které jsme ten den navštívili byl Klunkung - královský palác. Na stěnám soudních altánků jsou vyobrazeny různé tresty za hříchy, např. pilou do hlavy, vaření se v kotli, různé propichování, čekání ve frontě na sežrání drakem, oběšení, podpalování nohou.
On vůbec celý tento královský palác byl divný. Jednou, když byl král poražen, tak než aby se vzdal svolal veškeré své poddané a nechal všechny postřílet.
Odpoledne jsme se šli najíst do naší známé restaurace a pak se šli projít o trhu a o městě.
Celé Bali na mě na mě působilo tak ,jako by to již nebyla Indonésie. Lidé jsou zde ovlivněni turisty, již tu neplatí pravidlo, že vás všichni z dálky zdraví, že se rozzáří, kdykoli je pozdravíte v indonéštině:-(

27.den pondělí 8.10.2001

Vzbudili jsme se celkem brzy ráno a nasnídali jsme se. Nebudete tomu věřit, ale měli jsme palačinku s banánem a ovoce:-) Vydali jsme se na procházku po městě, protože autobus směr Bromo jel až v 11h. Nahlédli jsme do městské zahrady a v jednom

obchůdku s knihami, no spíš v antikvariátu si zakoupili nějakou tu četbu na cestu za 25 Kčsajme, no nekupte to:-) Na 11h jsme přišli na autobusové nádraží a tradičně čekali. Ani fakt, že jsme na Bali nic nezměnil na tom, že autobus přijel až v11.30. Jediné v čem se to lišilo od ostatních částí Indonésie bylo, to že na nás křičeli rychle, rychle, takovéto slovo prostě v Indonésii nikde neexistuje a tak sjme se podle něj ani neřídili. Řidič autobusu měl snad kurz kamikadze, protože to co s námi prováděl se jinak vysvětlit nedá a ke všemu byl nějaký naštvaný. Projížděli jsme podél moře na kterém byly obrovitánské vlny, no není divu, že to byl surfařský ráj.

V 15h jsme konečně přijeli k přístavu, kde nám bylo řečeno, že musíme přestoupit do jiného autobusu. Řidič zběsile obíhal a pokřikoval po přístavu a sháněl řidiče. Po chvíli se vrátil s jendím maníkem, který s námi absolvoval cestu trajektem na Jávu, kde jsme zakotvili v 16,30 jávanského času, tj 15,30 balijského času.
V tomto přístavu se nás konečně ujal druhý řidič, který nás již dovezl na Bromo. I tento řidič byl trochu zvláštní, občas nedržel volant. Cestou pořádně lilo a na nás padaly obavy, jestli vůbec budeme mít něco ze zítřejšího panorama na soustavu sopek. V hotelu Bromo jsme se ubytovali kolem 22h a ihned šli spát, protože nás čekalo brzké vstávání - již ve 3h:-(
Na tomto místě jsme viděli něco úžasného - Indonésany v péřových bundách a zimních čepicích, no ostatně i já jsem měla následující den poznat proč:-)
Celou cestu jsme podnikli ještě se 2 Čechy ze Sušice, které jsme již předtím potkali na Komodu a na Bali.

28.den úterý 9.10.2001

3.00 budíček a ve 3.30 odjezd na vyhlídku, odkud budeme pozorovat východ slunce nad Bromem. Jelo se jak jinak než džípem, ale tady bylo vidět, že turistů je tu asi přece jen víc, protože tento džíp byl skoro nový.
Ve 4,30 jsme byli na místě spolu s dalšími turisty. Byla zde i spousta stánků, kde zimou třepotající se Indonésané prodávali péřové bundy.
Já jsem si vyrazila jen tak v kraťáskách a vedro mě opravdu nebylo, později jsem se dozvěděla, že zde bývá teplota kolem 5 stupňů Celsia.
Měli jsme štěstí, ačkoli jsme cestou projížděli několikrát husotu mlhou, před svítáním se začalo rozjasňovat a mlhy trhat. S postupujícím sluníčkem se před námi začaly rýsovat obrysy, později i detaily této vulkanické oblasti, především sopek Bromo (aktivní), Semeru (aktivní) a Batok (vyhaslá).

Celá tato oblast byla kdysi jedna velká sopka o průměru 10km, po jejím výbuchu na tomto území začala vznikat další spousta sopek. A z této vyhlídky na kterou jsme vyjeli je naprostonezapomenutelný pohled, patří to snad k mezi nejfotogeničtější místa světa.
Ještě za tmy Semeru vypustila jeden malý dýmek, ale to bohužel zaznamenáno nemáme, po vyjasnění jsme další dýmek už zkrátka nevyloudili a to jsme tam čekali pěkně dlouho. Musíme se tedy smířit s panoramatem bez dýmu nad Semeru a musí nám stačit stále čmoudící Bromo.
V 6h jsme se s džípem přesunuli přímo k sopce Bromo, kde zdejší lidé pronajímají koníky k jízdě k úpatí sopky. Této možnosti jsme nevyužili a vydali se po svých k úpatí sopky odkud nás čekalo 252 schodů na vrchol kráteru.
Pohled do jícnu sopky byl také úžasný - stoupající bílý dým páchnoucí po síře, sem tam žlutá barva usazené síry. Rozhodli jsme se obejít sopku po jejím obvodu obejít, což se nám také po hodině chůze povedlo. Odměnou nám byl nádherný rozhled i do dalších kráterů a na další krátery a také úžasná ozvěna, která se dlouho rozléhala

mezi stěnami sopek.
Pokud někdo bude chtít sopku také obcházet, doporučuji začít zleva, cesta je tam hezká široká, ale zhruba v polovině to začíná být náročnější a těsně před dokončením obejití cesta chvílemi mizí.
Dá se jít i do jícnu sopky, což dokazovaly nápisy, které tam návštěvníci za sebou zanechávaly. Tam jsme ale raději nechodili.
Při naší návštěvě byl kráter plný odpadků a já se divila, co to má znamenat. Bylo mi řečeno, že před pár dny, se zde konala slavnost na uctívání boha sopky, která spočívá v tom, že do kráteru se házejí slepice, jako oběti. Ale pozor dole v kráteru stojí zase další skupina lidí, kteří tyto slepice chytají a když ji chytí, tak je jejich a mohu si ji vzít domů. Zkrátka to musela být skvělá bojovka:-)
v 8,30 jsme vyrazili pěšky zpět do hotelu přes vesničky (džíp jsme propustily z našich služeb již při příjezdu k Bromu). Cestou jsme opět potkávali lidičky, kteří měli radost z toho, že jsme je zdravili a stále se na nás smáli, školáčci za námi pobíhali no prostě idylka, dali jsme si ve stánku bakso a bylo nám fajn.
V 11h jsme dorazili do hotelu a dali si opožděnou snídani a trochu jsme si odpočali. Chtěli jsme se jít ještě projít o okolí, ale na vesničku padla mlha a nebylo nikde nic vidět a ani ve vesničce nic zajímavého k vidění nebylo. A tak jsme čas čekání na autobus, který měl jet ve 20h strávili dopisováním deníčku, odpočíváním a čtením všeho, co nám pod ruku přišlo.
K našemu velkému údivu autobus přijel již v 19,30. Pak už nás opět čekala dlouhá cesta přes celou noc zpět do Yogyakarty, kdy jsme během cesty přibrali další 3 Čechy - studenty z Českých Budějovic.

29. den středa 10.10.2001

Do Yogyakarty jsme přijeli v 5,30, ubytovali jsme se v hotelu, který měl dokonce vanu, což bylo poprvé a naposledy kdy jsme v Indonésii viděla vanu. Do 8,30 jsme si dali oddych a pak vyrazili do města na snídani. Bohužel opět pršelo a tak jsme si šli čas ukrátit do internet café a do města jsme zašli až v 10,30. Nejdříve jsme šli do muzea, kde byla i ukázka výroby stínových loutek, které se vyrábí z buvolí kůže, do které se vyrazí různé otvůrky, pak se pestrobarevně namaluje a to je pastva pro oko:-) Práce je to ale šíleně nimravá.
Dokarem jsme se nechali odvézt ke stříbrnému městečku, kde se ručně zpracovává stříbro a výtvory stojí opravu za to.
Po návratu do centra jsme si dali rozchod a dali se do utrácení peněz za suvenýry. Musím přiznat, že jsem se pořádně zabrala do smlouvání a smlouvala do poslední tisícovky a prodavači s toho měli děsnou radost.
I tak si myslím, že jsme ty věci koupila dráž než by se dalo, ale i ta ten pocit z toho smlouvání je skvělý. Máte pocit, že jste ušetřili spoustu peněz, většinou tak 1/3 původní ceny.
Při nakupování batikovaného obrázku jsme zašli do krámku, kde byly ceny opravdu přehnané. Zahrála jsem proto divadýlko, že už mám bohužel jen 30 000Rp, a tak mě odvedli do dalšího krámku, kde však stejně nejnižší cena byla 45 000Rp a to za obrázky, které za moc nestály. Nakonec jsem za 40 000 kosajmea obrázek, který původně stál 63 000Rp, což bylo celkem fajn, i když před měsícem jsme byly v krámku, kde byly ceny mnohem příjemnější.
V 17 h jsme se navečeřeli, sbalili si věci a vyrazili po našich stopách zpět na vlak v 19h do Jakarty. Vlak přijel kupodivu včas a včas také dojel do Jakarty - byli sjme z toho mírně v šoku.

30. den čtvrtek 11.10.2001 - náš poslední den

Ve 4,30 jsme příjeli do Jakarty a šli se ubytovat do stejného losmenu jako před měsícem. Chvilku jsme si odpočali a po 9.h jsme vyrazili pro pasy na naší ambasádu.
Pan Šarapatka nás opět přívětivě přivítal a prohodili jsme společně pár vět na téma situace v Indonésii a zvláště v Jakartě. Následovala fotka a pak již jen loučení a další fotka ochranky, která teď střeží ambasádu. Vyměnili jsme zbylé peníze na dolary (bohužel jsme dost prodělali)a zašli na oběd do toho samého stánku, jako při příjezdu - je to fakt zvláštní pocit- ale tentokrát jsme to jídlo snědla bez obav, na rozdíl od první návštěvy:-)
Zbytek drobných jsme utratili v obchoďáku a vzhledem k tomu, že nám zbývalo ještě dost času, zamířili jsme k americké ambasádě, o které jsme slyšeli, že je střežena vojenskou policií a tanky.
A opravdu. Kolem velsajmevyslanectví byl ostnatý drát, tanky, vodní děla a kordony policistů. Pavel nezapře duši novináře a začal ihned fotografovat, já jsem ho poněkud s obavami následovala a raději sjme se vždy zeptala. Odpověděl mi snad nějaký velitel nebo co to bylo, jasně foťte si tu jak chcete:-)
Chvilku po nás přijel autobus s demonstranty, jako bysme si je objednali, a začala demonstrace. Na vysvětlenou, zde se demonstrantům platí, takže povolání demonstrant je v Jakartě dostmožné vzhledem k počtu demonstrací, které se zde konají. Takový zaplacený demonstrant jeden den křičí, že Franta je hodnej a druhý den Franta je zlej.
Demonstranti si zakřičeli Allah Akbar (allah je nejmocnější), přišli za nimi policistky, coby vyjednavačky, které se s nimi domluvili na hladkém průběhu. Za policistkami byl kordon policistů v neprůstřelných oblecích se štíty a obušky, takže pokud by si někdo z demonstrantů na ženy něco dovolil, pěkně by to schytal.
Demonstranti prošli kolem ambasády a tím skončila celá demonstrace. Prostě naprostý klídek a v televizi je to prezentováno jako by byl konec světa.
Během našeho pokukování kolem se s námi dal do řeči jeden novinář z novin The Jakarta Post a fotograf z Asssociated Press. Novinář se mi stále ptal, jestli nechci jít mezi demonstranty, mě se fakt nechtělo, divil se proč, jestli mám strach, takjsme řekla, že mám a on, že by mě klidně doprovodil:-)S díky jsem odmítla.
Po odchodu demonstrantů jsme šli podél zástupů policistů až jsme došli k těm po zuby ozbrojeným se kterými jsem se nechala vyfotit. A musím říct, že oni z toho měli děsnou srandu. Tuto fotku udělal i chlápek z AP a pak nás požádal o naše jména a souhlas s uveřejněním naší fotky v databázi. Souhalsili jsme. Nevím, kde se tam pak vzalo najednou tolik fotografů, ale po tomto napsání jmen jsme odcházeli a spustila se smršť blesků, jak každý začal fotit. Už vím, jak se cítí movie star:-)
Říkali jsme si, jestli ta fotka opravdu někde bude. Pár dní na to, to už jsem byla v Čechách jsem se dozvěděla, že jsme byli na titulní stránce

The Jakarta Post s titulkem "V Indonésii je pro turisty bezpečno".
Od ambasády jsme šli již jen pro věci do hotýlku a jeli na letiště - veselo mi nebylo:-( Přijeli jsme dost v předstihu a zjistili, že k odbavení je třeba 75 000Rp a ne jen 50 000Rp a tak jsme museli použít i zpět vyměněné dolary.
V 19h odletělo naše letadlo směr Amsterodam s mezipřistáním v Singapuru. Vedle mě v letadle seděla jedna paní se 7 měsíčním děckem, kterou poslal její manžel domů zpět do Irska kvůli napjaté situaci v Jakartě.
Před 6.h ranní místního času jsme přistáli v Amsterodamu, kde jsme museli čekat na let až v 8,50. Bohužel tento let byl opožděn o více jak 30 minut, ale toto zpoždění mi vynahradilo nádherné počasí, při kterém jsme po celou cestu pod sebou viděli přímona zem ta krásná políčka, kopečky, domečky, no úžasné.
Letěli jsme opět KLM a jeden ze stevardů nějakým způsobem poznal, že jsem z Čech, fakt nechápu jak, a tak na mě sem tam prohodil pár slov,např když jsme si k pití dával beer, tak řekl pivo a na zdraví:-) A při odchodu zase zdravil Ahoj. Před přisáním jsme se ještě mohla pokochat pohledem na cestu a stáje, kam chodím na koně:-)
V 10,45 jsme tedy definitivně přistáli v Praze na Ruzyni, vyzvedli zavazadla a to byl již opravdu konec našeho výletu.

Indonésie 2001