Afrika 2003 - JAR, Namibie, Botswana, Zimbabwe
1.část

Tuto výpravu jsme podnikli s cestovní kanceláří Adventura.

1. den pátek 10.10.

19.00 sraz na Ruzyňském letišti, kde jsme se setkali s naší průvodkyní Jájou, která nám rozdala pasy s vízama a další materiály na cestu. Hned na letišti jsme zjistili, co jsme zapomněli - kazety do videokamery. Ještě, že jsme jeli do civilizované země, kde se dají koupit a dokonce možná i levněji než v Čechách. Odlétali jsme ve 20.55 se společností Air France do Paříže, kde jsme přestupovali na letadlo směr Johannesburg, které odlétalo ve 23.20. Vzhledem k tomu, že jsme do Paříže přilétli až ve 22,40 již na nás čekali u našeho letadla letušky a doprovázeli nás k naší odletové hale. toto milé přivítání ovšem rychle zmizelo, protože při odbavování nám dělali Francouzi dost velké problémy a prohledávali snad veškerá zavazadla a někdo se dokonce musel i vysvléct. Konečně jsme se dostali do letadla. Sice nás překvapilo, že když letíme spolu, tak že máme každý lístek někam jinam a to i já s Michalem. Bylo to sice jen o jednu řadu za sebe,ale naštěstí vedle mě měl sedět jeden hodný pán, který si se mnou místo rád vyměnil.

Měla bych ještě podotknout, že šlo o první Myšákův let, takže se občas divil různým věcem a postupně byl z něčeho nadšený (většina věcí) či zklamaný. Už jsme byli všichni hladoví, ale na jídlo jsme museli ještě chvilku počkat, ale stálo to za to, losos s těstovinovým salátem jako předkrm a hovězí se zeleninou či hejk s bramborem jako hlavní jídlo. No, bylo to prima. Samozřejmě nám také promítali cestou nějaké filmy, ale my jsme se raději snažili usnout, přece jen jsme měli dost věcí před sebou a vše se lépe zvládá,když je člověk vyspalý. Mně se bohužel usnout nepodařilo,ale alespoň jsem si odpočala.

2.den sobota 11.10.

Snídani jsme dostali ještě v letadle a kolem 10.h jsme přistáli v Johannesburgu na letišti. Zde nás čekal ještě jeden přestup a to na letadlo do Kapského města neboli Cape Town. Ujali se nás hned milí černoušci a pomohli nám najít správný gate a odbavit. Samozřejmě očekávali nějaký bakšiš, to ovšem měli smůlu a když to zjistili z milých černoušků se stali mžikem oka rozzuření černoši. Naštěstí si toho všimla jejich šéfová a z rozzuřených černochů se opět stali milí beránci, kteří nás označovali za své přátele a mávali nám na cestu.

Přelet do Cape Town byl v pohodě. Opět jsme seděli vedle Tomáše, se kterým jsme po vypití dobrého vínečka začali rozvíjet různé teorie, co znamená jeden údaj, který se stále objevoval na monitoru, kde nám byla promítána naše cesta, obzvlášť název Mosere nás zaujal. Nejúspěšnější teorie byla, že to je místo, kde se náš pilot naposledy zřítil...:-)

V Cape Town jsme přistáli ve 14,45 a už na nás kromě místního průvodce čekali další dva členové výpravy, kteří přiletěli o pár hodin dříve. Nasedli jsme do tří tranzitů a jeli se ubytovat do backpackeru jménem Big Blue na Vesperdene avenue. To bylo překvápko, když jsme zjistili, že na recepci je naše krajanka.:-) Po ubytování jsme si udělali menší výlet do centra s hlavním cílem směnit peníze. Stihli jsme si ještě nakoupit nějaké jídlo a hlavně!!! sehnali jsme kazety do kamery.

Večer jsme udělali menší sezení nad plánem naší výpravy a kolem 22.h jsme všichni unaveně zalehli do svých postelí.

3.den neděle 12.10.

V 7.30 budíček a snídaně. V 8,30 nás vyzvedly objednané "rickies" neboli taxíky a dovezly nás do botanické zahrady Kirstenbosch pod Stolovou horou. V zahradě bylo neskutečné množství nádherných květin barev, které si lze ztěžka všechny najednou představit. Fotit bylo opravdu co. Z botanické zahrady jsme odbočili směrem na výstup na Stolovou horu údolím, zvaným "Údolí koster". Čekalo nás 900m převýšení do nadmořské výšky 1045 m. Zprvu jsme šlapali po pěkně upravené cestičce, po schodech, pak už po žebřících a nakonec jsme šplhali po kamenech , které v období dešťů jistě tvoří koryto řeky. Na samém vrcholu je bohužel planina bez stromů, takže i cesta po rovině byla při těch 36 stupních dost náročná a to, prý má být v tuto roční dobu v Kapském městě chladno... Cestou jsme opět viděli další pro nás neznámou květenu, včetně masožravek, nějaké ještěrky a dokonce i orly. Naším cílem byla stanice lanovky, kam jsme došli cca ve 14.40 a setkali se zbytkem výpravy, který jel lanovkou i nahoru. My jsme využili tedy lanovku jen dolů. ale je dost drahá 50R. Ale byla zvláštní a to v tom, že její dno se otáčí, takže při sjezdu se můžete podívat do všech stran ačkoli stojíte na jednom místě, ale pravdou je, že někteří lidé si to kochání díky tomuto otáčení asi moc neužijí.

Od lanovky jsme zajeli do Akvária dvou oceánů, které se nachází v oblasti Waterfront, což je takové turistické centrum Cape Town. Bohužel jsme nestihli krmení predátorů které probíhá v 15,30 - snad příště:-). Akvárium ale i tak mohu vřele doporučit, je tam spousta nádherných rybiček a vůbec mořských tvorů včetně lachtanů, tučňáků a žraloků. Žraloci mají obrovské akvárko, které se dá obejít celé dokola a hrají tam Vangelise, což dodá tu správnou atmosféru na to, pořádně si vychutnat tyto predátory.

Zážitků bylo dost a dost a námahy za ten den také, takže jsme z akvária přišli všichni unaveni a dali si menší odpočinek. My jsme chvíle volna využili na zaslání zpráviček domů. Naštěstí jsme nemuseli chodit nikam daleko, internet byl přímo v Big Blue.

Večer byl ve znamení první společné večeře. Podnik to byl sice dražší, ale jídlo bylo vynikající. Zde jsme se poprvé setkali s místním koloritem, který spočívá v tom, že když přijde skupina lidí, musí zaplatit celá skupina účet dohromady. Je zcela nemožné platit jednotlivě, či jakkoli po částech - jiný kraj, jiný mrav. Asi ještě nepřišli na to, že by dostali větší dýško. Placení tedy bylo dlouhé a spát jsme šli až po 23.h.

4. den pondělí 13.10.

Den bez Jáji - šla vyřizovat víza. V 9h si nás vyzvedl maník, u kterého jsme si objednali takovou okružní cestu kolem Mysu dobré naděje. Počasí nevypadalo nejlépe, byla mlha a nebylo nic vidět. Propadali jsme proto depresím, ale kolem 11.h se začalo vyjasňovat a čekal nás den plný sluníčka. První zastávka byla v přístavu, kde jsme čekali na dva pasažéry, kteří se šli podívat na lachtany - my jsme je měli v plánu cesty jindy, takže jsme měli možnost se porozhlédnout po přístavu a po suvenýrech. Cestou jsme viděli několik velryb, náš průvodce už z nás šílel, protože my jsme pak velryby viděli skoro všude. No kdo má na první pohled poznat jestli to je velryba nebo kámen?:-)Pak už nám dokonce poradil, ať se díváme na druhou stranu, že tam je krásný výhled do strmé stráně a že tam jsou krásné stromečky:-)

Další část cesty jsme jeli na kolech - pár kilometrů. Naším cílem bylo městečko Simon's Town, kde sídlí hejna malých panáčků v černých fráčcích. Tučňáci jsou fakt úžasní a člověk by se na ně vydržel dívat hodiny a hodiny. Byli jsme u nich fakt nádherně blízko. Na pláži jsme si dali oběd a někteří jedinci se šli koupat do Atlantiku. Já jsem to odbyla smočením nohou - ta voda byla fakt děsně ledová. Další cesta nás dovedla na místo zvané Cape Point, kde je starý maják a hlavně nádherný výhled na Mys dobré naděje neboli Cape of Good Hope. Všude byly cedule s nápisem: Pozor babooni (paviáni). My jsme je tam naštěstí nepotkali, ono není o co stát, přece jen jsou dost hbité a rádi odnesou vše, co není na člověku nějak přivázáno. Viděli jsme ale jiná zvířátka a to 2 velryby a jednoho lachtana.

Cestou z Cape Point na Cape of Good Hope jsme viděli i několik damanů kapských, kteří jsou považováni za nejbližší příbuzné slona. Fantazii asi nemám moc dobrou, podle mě to totiž je jen trošku větší morče:-). Teprve až cestou od mysu jsme přece jen uviděli paviány dokonce s mláďátkama, na dálku jsou hezcí. Cestou mě ještě zaujala vesnička s názvem Scarborough. Po návratu z výletu jsme se osvěžili a vyrazili do hospůdky na večeři. Bylo to sice v oblasti Waterfrontu, ale ceny byly mnohem přijatelnější než den před tím. Dali jsme si hejka a calamary a moc jsme si pochutnali.

5. den úterý 14.10

Dle instrukcí jsme se všichni po snídani sbalili a připravili k odjezdu na 10.h a hlavně doufali, že opravdu odjezdem. Těsně před 10.h jsme se však dozvěděli, že černoška nám ještě neudělila Botswanská víza, takže se odjezd odkládá na další den (snad). Dnes zkrátka na víza neměla čas, musela si nalakovat nehty...

Beze změny plánu byl příjezd našeho expedičního auta značky MAN. Nebyl to sice nám slibovaný luxusní Mercedes, ale časem jsme si i na tomto autíčku našli jeho přednosti. Seznámili jsme se s naším řidičem Chatem a jeho přítelkyní Morgaux a vyrazili vstříc náhradnímu programu dne. První byla zastávka na pláži, odkud jsou prý nejúžasnější pohledy na Stolovou horu. No za krásného slunného počasí jistě, ale bohužel, bylo zataženo a dokonce trochu i poprchávalo - ještě že jsem si koupila pohlednici, aspoň vím, jak to tam vypadá, když je hezky:-). Z pláže jsme vyrazili na vinice na ochutnávku místního vína značky Bloowkllippen. Bylo opravdu vynikající. Někteří odvážlivci si již teď, na začátku cesty koupili první suvenýr, aby jej po strastiplné cestě, zapomněli na sedadle autobusu... No my jsme to neriskovali, přece jen bylo ještě spousta dní před námi v dost náročném terénu.

Ve zbytku dne jsme nakoupili jídlo na další dny a převážně relaxovali a doháněli své resty v deníčku. Za zmínku stojí i informace, se kterou jsme byli skoro denně konfrontováni, a to, že ceny oproti loňsku vzrostly o 50%. Co se týče kriminality, tak i s tou se to tu zhoršilo pokud mohu srovnávat s různými průvodci, kteří říkají, že se dá jít po městě sama bez problémů. Já bych měla strach. Při našich cestách jsme jeli několikrát i kolem (hodně kolem) tzv. slamů, kde bydlí chudí černoši. Jde o taková jednoduchá přístřeší z vlnitého plechu. Kolem Kapského města takto žije přes milion černochů. Nemusím asi podotýkat, že běloch by tam mohl jít tak akorát jednou a nevrátil by se.

6. den středa 15.10

Odjezd v 8.h k Botswanské ambasádě. Všichni jsme byli nedočkaví, jak to dopadne s našima vízama. MÁME JE, černoška si stihla nalakovat nehty. Už nám nic nebrání v naší cestě na sever za teplíčkem. Před námi bylo 9 hodin jízdy - asi 800km. Cesta byla opravdu dlouhá, jen s menšími zdravotními zastávkami. Postupně jsme míjeli hory, plantáže citrusů a papájí, suchou písečnou zem, kamenitou zem. Zkrátka savana. Kde nebyla voda, nebo spíš vybudovaný zavlažovací systém, byla pustina. Seznámili jsme se s místní faunou, začala se zde vyskytovat aloe rozsochatá.

Před 18.h jsme dojeli do kempu u Orange river, která je hraniční řeku mezi JAR a Namibií. Po rychlé stavbě jsme vyrazili podívat se na západ slunce nad řekou - první z úžasně kýčovitých západů:-). Kemp měl stylové záchodky a sprchy z rákosí. Dokonce s teplou vodou. Při večeři nás vylekala myška hryzalka a jeden žlutozelený pavouček o velikosti pěti centimetrů - prý nebyl jedovatý, ale i tak jsme na něj koukali dost nedůvěřivě.

Projížděli jsme údolím řeky Olifant. Se zítřejším plutí na řece Orange, které bylo v plánu, to vypadá špatně - je málo vody. Copak o to jet se dá i když je málo vody, loď se zkrátka přetáhne o kus dál, ale tohle se dá praktikovat jen v Čechách, tedy lépe řečeno tam, kde nejsou hadi, ještěři a podobné potvůrky. Sice prý nejsou přímo jedovatí, ale kousnutí je kousnutí.

7. den čtvrtek 16.10. - den mňam mňam Lariam

Krásné probuzení na travičce. Bylo to asi nejhezčí kempoviště. Zjistila jsem, že má Michal na víčku pěknou modřinu. Jejím tvůrcem jsem byla ovšem já, když jsem večer zandávala sandály do stanu a on se nad tím stanem akorát skláněl. No smůla:-).Po snídani jsme zamířili přímo k Namibijským hranicím, které byly za rohem. Celníci nedělali žádné problémy, ale i tak jsme se tam zdrželi poměrně dlouho. Razítkování je tam velký obřad no a podepisování - na tom si teprve musí nechat záležet:-).

Naším prvním cílem byly termální lázně Ai-Ais vzdálené asi 60km od hranic. Jak už je z názvu zřejmé, pramení zde pramen o teplotě 65 stupňů, který se chladí na přijatelnou teplotu do bazénku na koupání. Voda je úžasná, což jsme po cestě ocenili, obzvlášť to teploučko, protože od ráne nebylo počasí nic moc, foukal dost studený vítr. Na naše koupání se přišel podívat i jeden opičák. V Ai-Ais jsme se zašli podívat ještě na koryto vyschlé řeky na na vyschlou přehradu - abych nepřeháněla, našli jsme tam dokonce i jednu louži vody. Ai-Ais bych nazvala pravou oázou mezi holou zemí,kde se občas objeví halda kamenů nad kterou se člověk jen řekne, jak jen se tu mohla objevit...

Při dalším přejezdu jsme opět pozorovali roztodivnou savanu se svými aloemi rozsochatými a pryšci jedovatými. To je ostatně také taková prapodivná rostlina. Jak už název napovídá, je jedovatá, domorodci si do ní namáčeli své šípy. Ale na druhou stranu, nosorožci si na pryžci moc pochutnávají. Jinak aloi se také říká aloe toulcová, domorodci si pro změnu z jejích větví dělali toulce na šípy.

Cílem cesty dnešního dne byl kemp Hobas v blízkosti Fish River Canyon. Do kempu jsme dorazili kolem 15,15 a vyrazili jsme se podívat na druhý největší kaňon na světě - kaňon rybí řeky. Pár údajů k jeho rozměrům - 550 m hluboký, 161 km dlouhý, 27km široký - co dodat. Pohled to byl opravdu úžasný a žádná fotografie to nemůže vystihnout v takové nádheře jakou je realita na vlastní oči. Nejdříve jsme se prošli po stezce kolem hrany kaňonu a posléze nás několik jedinců slezlo "o patro níže", vyfotili jsme si pryšce a aloe se snovaččími hnízdy a čekali na západ slunce. To už se začalo ochlazovat a my co jsme měli jen krátké rukávy, jsme se třásli zimou jak osiky - ne vždy je v Africe horko. Teď už jsem začala chápat, proč někteří černoši nosí zimní čepice a péřovky, co já bych za ně v tu chvíli dala:-). Nicméně západ slunce byl jako vždy naprosto úžasný.

Večer byl opravdu větrný a chladný a tak se už všichni těšili až bude po večeři a budou moct zalézt do svých teploučkých spacáků.

8. den pátek 17.10.

Budíček v 7,00 a odjezd v 8,30. Před námi bylo dalších 600 km cesty do kempu Sesriem a ještě k tomu návštěva lékaře. Včera totiž jedna členka skupiny zakopla a nešikovně dopadla. Bohužel se prokázalo, že kost je naštípnutá a tak začaly patálie, jak ji dopravit domu. Nicméně vše nakonec dobře dopadlo. U lékaře jsme byli ve městě Keetmanshopp. Nemusím zdůrazňovat, že jsme nabrali několika hodinové zpoždění a přesto jsme do kempu přijeli včas, ještě než zavřeli bránu. Bylo to sice za posledních slunečních paprsků, ale včas. Řidič se s tím zkrátka nepáral. Mimochodem západ slunce:-), byl nádherný, zbarvil celou krajinu do krásně růžovoučka, obzvlášť ty skály byly hezké. Cestou jsme pozorovali několik zvířátek jako jsou springboci, drop kori a přímorožce. Stany se nám stavěly dost těžko, protože terén byl dost písečný a najít nějaké místo, do kterého se dal zabodnout kolík bylo umění. No o kvalitě stavby se druhý den mohlo přesvědčit hned několik lidí.

9. den sobota 18.10.

Budíček byl ve 4,40 kvůli stihnutí východu slunce nad dunami. Nikomu tak brzké vstávání ani nevadilo, protože za větrné noci, která byla, se nedalo skoro vůbec spát, stany pod náporem větru vyluzovaly prapodivné zvuky. Jako perlička při vzbouzení bylo zjištění, že ačkoli tropika stanů byla zavřena, přesto nás pokrývala vrstva písku - krásně jemňoučkého. To už jsme pochopili, že písku se hned tak nezbavíme.

Brány kempu se měly otvírat v 5h, ale v Africe se to moc nebere, černoch asi zaspal a tak se brána otevřela až v 5,30. Kdyby bylo jasno, tak bychom černocha asi proklínali, že nás ošidil o východ slunce nad dunami, ale vzhledem k tomu, že na východě byly stejně mračna, o moc jsme nepřišli. Na duny jsme samozřejmě nejeli sami, no měla bych spíš napsat na dunu, protože přístupná je pouze jedna a to duna č.45. Na ostatní duny (všechny jsou očíslované) se nesmí, protože se jim na nich ztráceli turisti:-). Ačkoli jsme tedy na duně nebyli sami, byli jsme první, aspoň část cesty,kdy jsme si naivně mysleli, že tu dunu vysokou cca 300m vyběhneme nahoru raz dva. No jít po hraně duny jako první v tom sypkém písku je naprosto úchvatný pocit, ale zároveň je to příšerně namáhavé, zvlášť, když při tom ještě polykáte písek, který stále víří všade kolem. Vyhlídka z vrchu na okolní duny ale stála za to. Pozorovat, jak sluníčko proměňuje nejdříve šedé duny do okrova a posléze do úžasně oranžova, je prostě nádhera. Po návratu z duny k autu na nás čekala super snídaně - místní placky z kukuřičné a pohankové mouky s marmeládou a ananasem.

Po snídani jsme nejdříve jeli a pak šli k vyschlému jezeru Sosussvlei. Procházka trvala asi 1,5h, ale byla to cesta pouští, takže byly nezbytné zastávky po pár metrech na pití. Byli jsme obklopeni písečnými dunami navátými z Kalahari a tak jsme si mohli vyzkoušet, jaké to je cestovat po poušti. Cestou jsme našli rostlinu zvanou nara hrozivá, což je zdejší endemit. Jde o strašně trnitou rostlinu, která má i trnité plody, které jsou jedlé a domorodci je i jedí. Bohužel v době, kdy jsme tam byli my, tak ještě zralá nebyla. Viděli jsme i pouštního broučka jménem tuk-tukí. Vyschlé jezero bylo opravdu vyschlé a podle pozůstatků bahna na akáciích mohl člověk odhadnout, že v období dešťů může být na daném místě voda hluboká 2-3m, v tu chvíli naprosto nepředstavitelný fakt.

Při návratu do kempu Sesriem jsme netrpěli očekávali, v jakém stavu najdeme naše stany. My jsme nepatřili mezi šťastlivce bez úhony. Pod tíhou vedlejšího stanu, který přistál i s těžkým ruksakem na tom našem, se nám nalomila a ohnula nosná tyčka a narovnat samozřejmě nešla. O tom, že písek byl teď už úplně všude ani nemluvím. Ostatně po návratu z dun už nám to bylo celkem fuk, myslím, že písek jsme měli naprosto všude - ve vlasech, v zubech, v uších v očích. Šli jsme se tedy odreagovat s foťákem v ruce. Zamířili jsme k obchodu u vchodu kempu, kde nás večer zaujala cedule označující otevírací dobu: OD slunka východu, do slunka západu. A je to zdokumentováno. Zastavili jsme se i na pozorování ptáčků snováčků. Zjistili jsme, že v hnízdech jsou mláďátka a tak jsme sebrali veškerou trpělivost, sedli si tiše na písek a jako lovci beze zbraní čekali na přílet samičky s potravou. Nejdříve nám moc nedůvěřovala a tak asi půl hodiny poskakovala kolem a do krmení se jí moc nechtělo. Pak ale zjistila, že jí od nás žádné nebezpečí nehrozí a začala krmit. No ty fotky stojí za to:-)

Po večeři jsme se odebrali k našemu nebohému stanu a pokusili se jej postavit někde na tvrdším podkladu, byli jsme celkem úspěšní. Večerka byla celkem brzy, no však jsme měli také za sebou pěkně dlouhý a náročný den. ještě před tím jsme však hledali a našli na obloze Jižní kříž.

10. den neděle 19.10.

Budíček v 6,30 v 8h odjezd do města Swakopmund vzdáleného asi 300km. K pozorování byla opět měnící se savana se svými vyschlými koryty řek, sem tam nějaká hora kamenů a samozřejmě i nějaká ta zvířátka jako springboci, pštrosi. Těsně před Swakopmundem je Walvis bay, kde sídlí plameňáci a pelikáni. Chvilku jsme tato ptačiska pozorovali, ale bohužel byla moc daleko, tedy aspoň co se týče našeho fotografického vybavení. Ptáci to jsou ale nádherní.

Po 13.h jsme přijeli do Swakopmundu a zašli rovnou do agentury zprostředkovávající různé turistické atrakce - konkrétně šlo o Extreme Adventures. Samozřejmě jsme si hned nějakou na další den objednali. Ubytovali jsme se v nově postaveném, vlastně ještě ne zcela dokončeném backpackeru jménem Duna. Byl to přepych, čtyřlůžkový pokoj:-). Zbytek dne jsme naplnili prohlídkou městečka, které má ryze evropský - německý ráz, ulice jsou popsány německy, mluví se tu německy. Při prohlídce nás zaujala taková prapodivná palma,nakonec se ukázalo, že to není palma, ale dokonale maskovaný stožár na mobilní sítě - geniální nápad.