Budíček v 7h. Před sebou jsme měli den plný adrenalinu:-) V 9,30 nás vyzvedlo auto, kterým jsme jeli na aktivitu zvanou sandboarding. Jde o to, že si lehnete hlavou dolů na sololitovou desku a spustíte se dolů z příkré písečné duny, údajně se dá dosáhnout rychlosti až 80km/h. Tato srandička stojí 29USD, ale je to i včetně oběda. Když jsme dorazili k dunám, dostali jsme krátké školení co a jak, vyfasovali jsme desky, helmy, náloketníky, rukavice a brýle a šlo se na duny. Znovu upozorňuji, že vylézt na dunu je pěkná dřina, ale za to dopoledne jsme zvládli všichni 7 sjezdů. První jízda byla po menší duně,abychom zjistili co a jak. Já jsem samozřejmě udělala první karambol. Druhý sjezd byl na příkré duně, kde jsme se seznámili s rychlostí. Fakt zvláštní pocit, když se tak řítíte hlavou dolů a absolutně nemáte možnost cokoli ovlivnit, prostě jedete na desce, která je absolutně neovladatelná. Naštěstí pokud člověk opravdu nic nedělá, tak vždy zabrzdí, při nejhorším o protější dunu:-). Následoval tandemový sjezd ve dvou lidech. Já jsem řídila a tak to opět skončilo karambolem, ale mnohem pohodovějším, kdy jsme měli čas se i smát. Při dalším výstupu jsem byla znavena a tak jsem zvolila výstup alá pejsek, tzn. po čtyřech. Tento výstup neunikl oku naší kameramanky,takže je zvěčněn i na videu:-). Na sjezd následovala tzv. Big mamá, šlo o dvě duny za sebou. První duna byla velká a příkrá, nabrala se zde rychlost na přejetí té druhé menší, při tom člověk tak nějak i nadskočil jako na skokanském můstku a tvrdě dopad opět na zem. Zde bylo velmi důležité držet desku co nejvíce ohnutou k bradě, jinak by člověk tu druhou dunu nesjel,ale zabořil by se do ní. Big mamá jsme jeli 3x a pak už jsme jen sjeli dolu k autu. Cekem jsme tedy měli za sebou 7 sjezdů. Mohu vřele doporučit, je to fakt skvělý adrenalin. Video, které bylo během celého dopoledne natáčeno, nám promítli večer v jednom hotelu. Odolat jsme nemohli a koupili si ho, je fakt profesionálně natočené.
Po návratu z dun jsme se odpískovali, i když k úplnému odpískování došlo až po návratu domů:-). Po té jsme zašli do internetové kavárny, kde chtěli 10N$ za 1/2h což celkem šlo. Zdrželi jsme se tam podstatně déle, než jsme původně zamýšleli a to díky emailu na seznamu, který zkrátka ztratil text napsaný během půl hodiny, ach jo.
Kolem 20. hodiny, tedy po promítání videa jsme vyrazili do restaurace LightHouse, kde jsme si dali skvělou večeři - rybu zvanou kabeljou a plody moře. Naprosto vynikající. Dopřáli jsme si i zmrzlinku. Útrata činila asi 200N$ za dvě osoby. Jak tp byla skvělá restaurace, tak obsluha opět nechápala, když jsme chtěli zaplatit každý zvlášť. Nicméně, v této jediné restauraci nám vyhověli a účet předělali, časově to ale trvalo asi delší dobu:-). Spát jsme šli kolem 23,30.
Budíček v 7h, v 7,30 vynikající místní snídaně a pak hurá na nákup potravin
na dlouhou cestu před námi. V 10 h jsme již opouštěli městečko Swakopmund a
mířili do Namibské pouště hledat welwitschie podivné. Každopádně toto
hledání je bezpečné, na rozdíl od hledání diamantů:-). Welwitschie je opět
jeden z endemitů, dožívá se 1000-2000 let, kořeny má dlouhé až 4m. Na zemi
se plazí jen její listy, kterými zachycuje ranní rosu, z které je živa.
Od welwitschie jsme zamířili na Cape Cross, kde jak sám název říká, je
vztyčen kamenný kříž, který zde umístil roku 1486 portugalský mořeplavec.
Dnes je tu ještě jeden kříž a to z roku 1980. Toto místo však není význačné
těmito kříži, ale hlavně kolonií lachtanů, kteří se zde v zimě usidlují a v
létě plavou opět na jih. Zážitek je to dost páchnoucí, musím říct, že ten
puch jsem cídila ještě dva dny po té, když jsem otevřela foťák. Lachtani
však stáli za to, byly jich tam stovky - mláďata, samice vážící 40-80 kg i
samci dosahující váhy až 300kg. Blízko jsme byli skoro na dosah. Strašně mě
překvapilo, že se mezi tuleni naprosto suverénně pohyboval šakal a hledal
něco k snědku. Tentokrát měl smůlu, nikdo nezdechnul.
Z Cape Cross mířila naše cesta do našeho dalšího tábořiště na Spitzkoppe. Jde o přírodní tábořiště, což znamená, že nikde není žádný plot, takže při výlezu ze stanu můžete narazit asi na cokoli, no a také tu nejsou záchody ani voda. Děr od hadů v zemi bylo až až, naštěstí jsme nakonec nic nebezpečného nepotkali. Jen jednoho člena výpravy přepadlo hejno divokých včel a pokousaly ho - měl asi 13 kousanců.
Na Spitzkoppe jsme sešli podívat na skalní malby, které mají být údajně až 4000 let staré. Kdo ví, třeba je tam jen namalovali místní kluci, kteří od nás vybírali peníze, za to, že nás tam dovedou. Pokud bychom nezaplatili, cesta by byla zavalená šutry.
Po večeři jsme si ve vlahé noci ještě chvíli povídali a pak šli spát, bylo zde nádherné ticho a nebe plné hvězd. Romantika sama, nebýt těch všadepřítomných zvířátek.
Budíček v 6,30, nikdo nepotkal hada ani hyenu, a tak jsme mohli v poklidu
vyrazit do národního parku Etosha vzdáleného asi 300km. Kolem 14.h jsme
dojeli do kempu Okaukuejo, kde jsme nocovali. Vzhledem k tomu, že bylo velké
vedro, přišel vhod chladný bazének. Po vykoupání jsme se nedočkavě hrnuli k
pozorovatelně u napajedla a dychtivě pozorovali každý pohyb na planině. Měli
jsme štěstí na springboky, zebry, přímorožce a dokonce i žirafy. Nejen u
napajedla je možné vidět zvířátka, ale i přímo v kempu, kde se to hemží
spoustou ptáků, veverek, mangust a bůh ví čeho všeho. V noci je možné
narazit i na šakala.
V 17,30 jsme se vydali na večerní pozorování zvěře mimo kemp, samozřejmě v
autě. Všude platí přísný zákaz vystupování z auta. Měli jsme štěstí, hned po
pár metrech jsme uviděli nosorožce a tlupů lvů včetně lvíčat, kteří se
povalovali u napajedla. Samozřejmostí se už stávala stáda springboků. zeber,
přímorožců či pakoňů. Po příjezdu do kempu na nás u napajedla čekal další
nosorožec a přímorožec, který byl v západu slunce přímo úchvatný.
A teď několik slov k Etoshe. Národní park byl založen roku 1927, kdy
zaujímal rozlohu 70 000 km2. Současná rozloha však činí pouze 20 000 km2.
Název Etosha znamená v domorodé velká bílá pánev, což Etosha opravdu je.
Spát jsme šli po 23.h znaveni pozorováním všemožných zvířátek u napajedla.
No někteří jedinci nešli spát vůbec:-)
Budíček v 5,30 abychom mohli opustit kemp s východem slunce a tím pádem vidět více zvířátek, ještě neznavených poledním žárem. Kemp jsme opustili v 6,30 a oklikami přes další různá napajedla jsme mířili do kempu Halali, kde jsme nocovali. Zvířata, která jsme viděli jen vyjmenuji: springboci, zebry, přímorožci, pakoně, kudu, drop kori, puku,sloni, žirafy, pštrosi.
Do Halali jsme dorazili po 12.h a dali si odpolední siestu u bazénku s nanukem. V tu chvíli jsme netušili, že přicházíme o největší podívanou toho dne, protože u napajedlo bylo asi 20 slonů.
K večeru, kdy jsme se vypravili k pozorovatelně začalo krápat až se krápání změnilo v ukrutný liják, šlehaly blesky, no šílená bouře. Původně jsem si myslela, že snad jde jen o krátkou přeháňku, ale nakonec se ukázalo, že bude pršet skoro celou noc. Ještě než se spustil ten velký liják, viděli jsme u napajedla nosorožce a slona. Překvapilo mě, že slon odehnal nosorožce, asi bych to očekávala naopak.
Nebyli jsme sami co spali v autě:-). Krásně jsme usnuli a pak se najednou
ozval rachot, říkala jsem si sakra, kdo tu co rochá. Po chvíli se v autě
objevila Alice a začala nás budit:
" No vstávat, vstávat, je 7h, snídaně je
už připravená."
Michal se na ní podíval a zeptal se jí: "Co to vyvádíš takhle v 1.15.?"
"No vždyť je 7 hodin."
"Je snad světlo?"
"Ne."
"Zpívají ptáci?"
"Ne."
"Vidíš černochy?"
"Ne."
"No tak přece nemůže být 7h."
Zkrátka a jasně naše šéfová se špatně podívala na hodinky, připravila
snídani, složila stan a šla budit lidi. Když spolu s Alicí zjistily svůj
omyl, šly znovu postavit stan a pospat si do opravdových 7h:-).
Odjezd z Halali do Namutoni byl v 7,30. Všichni jsme byli skleslí z toho, že celou noc pršelo a tím byla šance na vidění zvířat u napajedel mizivá. To jsme však ještě nevěděli, co nás ten den čeká.
Na začátku cesty jsme opravu žádná zvířátka neviděli, ale postupně se začala
objevovat, sice ne přímo u napajedel, ale roztroušeně v savaně u kaluží na
silnicích atp. Nejdříve jsme viděli stádečka zeber, pak kudu, přímorožce,
pakoně a pak to přišlo. Obrovské stádo žiraf. Jsou to tak nádherná elegantní
zvířátka, člověk se jimi nechá snadno uchvátit. Byli zrovna na pastvě a asi
jim chutnalo, protože se svým dlouhým jazykem oblizovali až za ušima:-). V
dáli jsme viděli i několik slonů. Přejeli jsme i bílou planinu, podle které
se Etosha jmenuje a po 12.h jsme konečně přijeli do Namutoni. Udělali jsme
si relax, pozorovali ptáky a mangusty a dokonce i žirafy u napajedla.
Po večeři jsme doufali v další pozorování u napajedla, ale žádné zvířátko
nepřišlo. Jde totiž o nejmladší napajedlo a zvířata si na něj ještě zcela
nezvykla.
Budíček v 6,30. Letmá kontrola u napajedla, byl tam pouze marabu africký a pár pakoňů.
V 8.h jsme vyrazili na další cestu do Capriviho pruhu dlouhou asi 600km. Nakoupili jsme si pitnou vodu a potraviny, protože jsme se dostali do oblasti, kde již pitná voda není a potraviny jsou i mnohonásobně dražší. Cestou jsme se zastavili ve vesničce Hoba, kde je údajně největší meteorit na světě. Váží asi 50t, jeho rozměry jsou 3x3x1m a skládá se ze železa, kobaltu a niklu. V jeho okolí jsou pověšené cedulky s nápisem:"Pozor na padající meteority" :-).
Kolem 14.h jsme přejeli hranice Capriviho pruhu. Naštěstí nás bez problémů pustili dál. Nečekala jsem takovou změnu, která nastala překročením tohoto pruhu, byl to úplně jiný svět. To už byla taková "pravá" Afrika. Všade byly pouze slaměné chýše se slaměnou střechou. Zajeli jsme do "centra" jednoho takového slaměného městečka jménem Rundu. Na záchodě u pumpy sice netekla voda, zato tam byla pořádná hromádka prezervativů.
Kolem 17,30 jsme konečně dojeli k řece Okavango do kempu zvaného Ngomi. Byl to první den a první noc, kdy jsme museli dávat pozor na krokodýly a hrochy. K řece jsme se mohli přiblížit nejblíže tak na 3-5 metrů, dál už je nebezpečná zóna, kde by jsme se snadno stali kořistí žraloka. Ten údajně vydrží pod vodou 3h, takže si ho člověk opravdu nemusí všimnout.
Po večeři jsme poseděli u řeky a v místním baru. Po 22.h opět začalo pršet a stala se z toho pořádná bouřka.
V noci nám údajně pár metrů od stanů pochodoval hroch, ale spala jsem tak tvrdě, že mě to vůbec nevzbudilo.
Vstávali jsme až po 7.h, ale vzhledem k tomu, že místní kempisté flámovali do brzkých ranních hodin, vyspalí jsme nebyli. Odjezd z kempu byl až v 9,15, takže bylo dostatek času na porozhlédnutí se o okolí. Michal našel vekou stonožku a když říkám velkou, myslím tím opravdu velkou. Mohl mít tak 20cm. Ve zmíněných 9,15 jsme odjeli k Poppa Falls, které nás zklamali, protože jsme se na ně nemohli jít podívat a to díky tomu, že se tam usídlila hroší rodinka. Došli jsme tedy jen k Okavangu, kde jsme potkali místní černoušky, kteří tvrdili, že nás dovedou k Poppa Falls. No dovedli nás jen k peřejím, ve kterých se koupali a nechali se unášet proudem. Pár jedinců z naší skupiny to šlo také vyzkoušet. Proud to byl opravdu pořádný, takže jsem to raději vzdala.
Poté jsme se vrátili do kempu a dali si polední siestu - šli jsme se vykoupat do Okavanga, do tzv. friťáku. Šlo o takovou klec z pletiva ponořenou do vody, což nás mělo ochránit od případného setkání se s krokodýlem. Pocit to byl dosti zvláštní. Pravdou ale je , že nás tam okusovaly jen rybičky:-).
Ve 13,30 jsme nasedli do našeho vozidla a vydali se do přírodní rezervace Mahango. Název je po rostlině, kterou zde domorodci pěstují a dělají z ní mouku a pak placky. Zpočátku do vypadalo, že moc zvířátek neuvidíme, ale s postupujícím časem se zvířátka začala objevovat. Zastavili jsme se u starého velkého baobabu, který má být starý asi 2500 let. Od něj jsme zahlédli v dálce stádo slonů - asi 20 kusů, a o kousek dál ještě stádečko antilop. O kousek dál jsme pozorovali pohyb v řece, byla to skupinka hrochů a pak dokonce dva krokodýli. Byli sice dost daleko, ale člověk už tomu věří, že tu jsou. Viděli jsme i stádo buvolů, prasátka bradavičnatá, utíkající se zdviženým ocáskem, několik antilop vraných, želvičku, žirafy, dokonce i tlupu opic, která obklopovala jeden velký baobab.
Při opouštění parku před 18.h, kdy se zavírá, nás přišla pozdravit místní strážkyně a to slovy: "ahoj, jak se máte? Já u Vás studovala, před 15 lety". Už jsme se moc těšili na večeři, na kuřátko, ale bylo bohužel spálené:-(.
V noci jsme měli opět hroší návštěvu, kterou jsme zaspali. Tentokrát se hrochům chtělo na záchod. Po snídani si pro nás přišel průvodce dnešního dne Christopher a vyrazili jsme na prohlídku místní roztroušené vesničky, která čítá asi 400 obyvatel. Každá rodina žije v takové malé ohraničené osadě, kde velí velký boss. Obyvatelé se živí pěstováním rostliny mahangu a sběrem dříví pro kempy. Navštívili jsme několik rodin, se kterými jsme prohodili pár slov. Nejvíc nás asi zaujaly důmyslné hračky pro děti a také taková stavebnice pro děti. Aby se naučili stavět domečky, mají tam takový zkušební domeček na kterémsi to zkouší a vedle je stolička, kde sedí učitel a radí:-) Cestou z vesničky se nám opět podařilo zmoknout a už jsem skoro začínala mít pocit, že se toho deště snad nezbavíme.
Z kempu jsme se pak vydali na další cestu a to do městečka Katima Mullio, kde jsme nakoupili zásoby potravin. Katima Mullio má asi 100 000 obyvatel, což je na místní poměry dost a také zde nebyly jen slaměné chatrče, ale zděné baráčky. Čekala nás poslední noc v Namibii v kempu Hippo Lodge. Kemp to byl nádherný. především byl travnatý a s velkým bazénem. Bylo tu však dost hmyzáků, pavouků, brouků a cikád afrických rozměrů. Viděli jsme tu i dva kočkodany a spoustu ptáků. Zajímavá byl a rostlina jménem pachypodium, je to taková palma s ostny na kmenu. Spát jsme šli po 22.h.
Budíček byl až v 7,30, takže jsme se pořádně vyspali. V 9,15 jsme odjeli k Botswanské hranici, kde byla spousta baobabů. Jeden z nich byl vykotlaný a sídlilo v něm hejno netopýrů. Byl tam děsný puch. Kontrola na hranicích byla důkladná, prohrabávali nám i mrazák a chtěli nám vzít nakoupené maso. Naštěstí se nám je podařilo ukecat a své zásoby jsme uhájili.
Ihned za
hranicemi začíná národní park Chobe (čteno čóbí) v němž se nacházel i náš
kemp Safari Lodge, do kterého jsme dojeli kolem 13.h. Cestou jsme viděli
zvláštního orla, jménem kejklíř. V kempu si klidně pobíhala prasata, tlupy
kočkodanů a mangust, nějaké ty veverky, sem tam goany, no zkrátka o zvěř
nebyla nouze. Všade visely cedulky s nápisem pozor krokodýli a pozor hroši.
Krokodýli jsou lovci a hroši koušou.
Hned po příjezdu jsme se dozvěděli, že veškeré aktivity jsou skoro o 100%
dražší. Cesta loďkou stála 77 pula a safari výlet 105 pula.
Po ubytování a nákupu aktivit na další den jsme se šli podívat do města a
najít nějakou internetovou kavárnu. V první, kterou jsme našli nešel
internet, ale vypadala úžasně. Zde by to mohla být tak kadibudka:-). Nakonec
jsme našli i kavárnu s fungujícím internetem, sice příšerně drahou (15pula
za půl hodiny), ale aspoň, že něco.
Po návratu jsme se šli vykoupat do bazénku, kde jsme pozorovali drzou opici, jak leze na stůl a shazuje zbylé plechovky, které dopíjí. Při západu slunce jsme ještě pozoroval brodění se stáda slonů na protějším břehu. Byl tam i páreček hrochů s malým hrošátkem. Spát jsme šli kolem 22.h protože nás opět čekalo brzké vstávání.
Od 3.h jsme nespali, vzbudil nás řev hrochů a pak i ostatních zvuků v kempu bylo až až. Budíček byl v 5,30, abychom stihli safari vyjížďku kolem řeky Chobe v 6h. Na zvířátka jsme měli celkem štěstí. Kousek za vjezdem jsme potkali hyenu, jak si pochutnává na své kořisti a jak se jí snaží ukrýt do bahna před neodbytným orlem. Prý jako do lednice.
Ze zvířátek jsme viděli kudu, puku, elanda, vodušku, čápa, marabu afrického,
orla bělohlavého, supa, buvoly, slony, rochnící se hrochy a dokonce i lvy. U
lvů bylo samozřejmě nejvíce návštěvníků a tam nás snad víc jak ti lvi
zaujali japonští turisti. Cestovali s kloboučky, rukavičkami a rouškami a
jeden tak vehementně fotil, až u těch lvů vypadl z auta. Lvi byli naštěstí
dostatečně nažráni, takže je to nijak nevzrušilo. Ještě nás zaujalo to, že
jsou zde sloni tmavší než například v Etoshe. Jendou nám přecházelo stádo
slonů přes cestu a my jsme je naším autem rozdělili. Sloni znervózněli a
začali řvát. No neměla jsem z toho nejlepší pocit, ale černoch byl celkem
klidný.
Náš řidič se jmenoval Josh a auto měl fakt dost staré, bylo asi pro 20 lidí,nemělo skla a hlavně nebrzdilo. Nechali jsme se s Joshem a jeho autem vyfotit. Uprostřed cesty jsme dostali i menší občerstvení v podobě čaje či kávy.
Do kempu jsme se vrátili v 9h, udělali jsme si snídani a šli pozorovat zvířata v kempu a kolem kempu. Viděli jsme malého krokodýla, nějakou tu goanu. Při čekání na odpolední vyjížďku nás přišla opět navštívit prasata a to v době, kdy jsme svačili a ona vyčenichala chléb a hrr na něj. Problém byl v tom, že jsem chléb měla schovaný pod nohou aby nám ho opice nevzali, ale v tu chvíli jsme si to neuvědomila a považovala jsem to, za to, žena mě útočí prasata. naštěstí si opravdu vzali jen ten chléb a já jsme je nezajímala.
V 15,15 jsme usedli do vyhlídkové loďky a vyrazili za hrochy po řece Chobe.
Loďka byla celkem asi pro 30 lidí a měla přízemí a jedno patro. Cestou jsme
viděli spoustu hroších skupinek rochnících se ve vodě. Prý pro to, že
jejich kůže je velmi jemná, tak aby se nespálili od sluníčka, proto lezou na
břeh převážně jen v noci. Chtěla jsem si vyfotit jejich papuly, ale moc se
jim zívat nechtělo. Nakonec v¨si však dali říct a mám je zdokumentované s
otevřenou tlamou. Cestou jsme dále viděli krokodýli, goany, vodní ptactvo,
kormorány, čápy, buvoly, orly bělohlavé, slony. Dva sloni měli asi námluvy,
k činu sice nedošlo, ale vybaveníčko má slon tedy pořádné... Při zpáteční
cestě jsme viděli jedno stádo slonů jak se brodí a má večerní koupel, ještě
nás doprovázel jeden hroch,který si s námi asi hrál na honěnou. Vždycky
vykoukl ven, zjistil kde jsme, ponořil se a plaval dál a pak s opět vynořil
a zkontroloval naši pozici. Výlet to byl pěkný, je to velmi zvláštní pocit
být 1m od takového hrocha či krokodýla ve volné přírodě, zvlášť když si
uvědomím kolik mají na svědomí lidských životů.
Dál už nás čekala jen večeře a ulehnutí k spánku kolem 22,30.