Tuto výpravu jsme podnikli v období 13.4.-8.5.2006 ve složení já a Michal.
Naše cesta začala v Praze, odkud jsme odjížděli v 10.30 se Student Agency do Vídně, kam jsme dorazili kolem 16.h. Letadlo do Madridu nám odlétalo až v 19.25 a tak jsme měli dost času na těšení se:-). Trochu byly problémy ve Vídni s odbavením, mají to tam trochu nestandardní a jako by je tam ta práce vůbec nebavila. Ve Vídni nám odbavili zavazadla až do cílové stanice – Puerto Monttu. Mile nás to překvapilo. Realita však byla jiná. Zavazadla vyložili v Santiagu a museli jsme si je nechat znovu odbavit na místní přelet. Při cestě jsme potkali i dalšího Čecha,který měl podobný problém, ale byl na tom hůř. Na informace, které dostal ve Vídni spoléhal a tak do cíle dorazil bez zavazadel.
Noční let do Madridu trval 2,5 hodiny a za necelé 2 hodiny byl odlet mezikontinentálního letu do Santiaga de Chile trvající 13,5 hodiny. V Madridu mají opravdu obrovské letiště, hlavní dvě velké haly jsou spojeny podzemním vláčkem, u směrových tabulí je informace jak dlouho v minutách to je ještě k vašemu cíli.
Cesta přes oceán byla opravdu dlouhá, ale byla zpříjemněna skvěle vybaveným letadlem. Řekla bych, že technické vybavení bylo jako v první třídě. Každé sedadlo mělo vzadu na opěradle malou obrazovku pomocí, které si můžeme zvolit z nabídky nějaký film, hudbu, hru či letový plán, ale i tak jsme skoro celou noc prospali. A navíc, obsluhoval nás moc hezký stevard – vypadal jak Antonio Banderas:-). Byl to první Španěl, na kterého jsem zkusila svoji španělštinu, tedy prvních 5 slov: „Caffee noc leche, por favor:-)“.
Po příletu do Santiaga de Chile, vyzvednutí zavazadel a při opětovném odbavení nás odchytl místní personál a něco na nás španělsky. Po chvíli španělsko anglické konverzace jsme pochopili, že nám nabízí přebookování našeho letu o hodinu dříve. a tak jsme souhlasili, i tak jsme museli čekat skoro dvě hodiny do odletu v 10.30. Let do Puerto Monttu byl úžasný. Bylo jasno, místy polojasno a přelétali jsme Andy. Pod námi se rýsovaly krásné kopečky, místy zasněžené. Bylo to jak v pohádce. Snažili jsme se rozpoznat jak se která sopka jmenuje, bohužel na jejich vršcích žádné cedule nestojí a tak zůstávalo jen na dohadech. Snad jen tu poslední jsme poznali – šlo o sopku Osorno.
Do Puerto Monttu jsme přiletěli krátce po 12. hodině. Před letištěm čekal autobus, který nás v mžiku za 1200Pst odvezl na hlavní autobusové nádraží v Puerto Monttu. Zde jsme vyhledali minibus jedoucí do Puerto Varasu, který byl naším cílem. Odjížděl vlastně ihned, takže jsme od příletu neměli žádné časové prostoje. První věc, kterou jsme po příjezdu chtěli udělat, byla výměna peněz. A ouha, směnárny, banky vše bylo zavřeno. Byl totiž velikonoční pátek. A tak jsme se naučili první slovíčko „Cerrado“. V jedné jediné otevřené cestovní kanceláři jsme dostali doporučení, že bychom mohli peníze směnit v kasinu. A tak jsme tam vyrazili. Poprvé v životě v kasinu. Obtěžkáni velkými batohy a malými příručními zavazadly jsme působili dost divně a personál na nás udiveně zíral, ale hlavní je to, že jsme uspěli – vyměnili jsme peníze.
Pak už zbývalo jen najít náš hotýlek, ve kterém jsme měli rezervován pokoj na 3 noci. Trošku jsme bloudili, ale Casa Azul jsme nakonec našli. Pan domácí byl trochu divný, ani netušil, že jsou velikonoce, ale jinak pohodička. V tuto doby byla v hotýlku celkem zima, ale na noc pouštěli v pokojích topení, v kuchyňce však nikoli. Večer jsme se zašli podívat k jezeru Llanquihue u něhož se Puerto Varas nachází. Na druhém konci jezera se krásně tyčila sopka Osorno, krásná majestátní se zasněženým vrcholkem, zahalená v mlžném oparu. Ještě jsme zašli na večeři- Cestou z večeře jsme potkali průvod slavící velký pátek. Pak už jsme šli jen spát. Bylo toho za ten dvojden až až.
Vstávali jsme před 8. hodinou, udělali si snídani, zamluvili si auto na další den a vyrazili odchytit minibus do Petrohue. Čekali jsme na zastávce asi 15 minut a náš autobus přijel. Při čekání jsme si popovídali s jednou rakušankou a kamelotem, který si nás vzal za své a upozorňoval na náš autobus. Vyjeli jsme asi v 10 hodin a do cíle v Petrohue jsme přijeli cca v 11.15. Pokusili jsme se zorientovat a najít nějakou značenou cestu kolem jezera Todos los Santos. Úspěšní jsme moc nebyli, ale alespoň se nám podařilo najít správce parku, který nám plynně španělsky vysvětlil kudy se dát na 12km dlouhý výlet a nakreslil nám mapičku. A vyrazili jsme. Zlaté značení turistických tras v Čechách. Za celou dobu jsme potkali pouze jednu značku. Od jezera jsme vystoupali do kopce, odkud byl nádherný pohled na sopku Osorno. Odkud vlastně v této oblasti na Osorno není hezký výhled... Obloha byla azurová, sopka sněhobílá po naší levé straně a obrovské jezero tmavě modré po naší pravé straně.
Cestou jsme udělali jeden pokus s mechem, všude ho byla spoustu a byl bílý, Pokud se polil vodou, hned zezelenal. A hádejte, jak jsme na to přišli. Cestou nás došla skupinka amerických studentů se kterými jsme se dali do řeči a následně spekulovali o tom, co znamená za druhou řekou doprava. Řeky byly vyschlé a bylo tedy otázkou, která lávová průrva se v řeku v období dešťů změní, Shodli jsme se na jedné z cest, ale ta po 100 metrech končila. Američané s námi dále nešli, pokračovali ve výstupu nahoru k Osornu. Zvolili jsme další cestu a ta po nějaké době sestupu končila pro změnu hustým porostem – pralesem. Museli jsme se tedy vrátit a vyzkoušet jinou průrvu, tentokrát jsme zvolili opravdu tu největší, kterou jsme cestou potkali. A byla to do třetice dobrá volba, došli jsme zpět k jezeru Todos los Santos. Neustálé lezení nahoru a dolu nám dalo zabrat ale nádherně tu bylo. Do výchozího místa jsme došli právě včas, abychom stihli jeden z autobusů. Nechali jsme se svést o 6 km níže k Saltos del Petrohue neboli k vodopádům. Jde o úsek řeky, která se zařezává do lávové horniny a v úzkém žlabu se valí dolů. Údajně se o sjetí pokoušeli zkušení kajakáři, ale o tom, jak pokusy skončily, jsem se nedočetla. Kolem vodopádů je naučná stezka s tématem jak sopka ovlivňuje okolní přírodu. V okolí rostla spousta bambusu, stromů se zářivě žlutým i kmeny a další rostlinstvo. Byla zde i spousta ptáků, které bylo možné pozorovat pokud se člověk jen na chvíli zastavil. Někteří z ptačisek se na nás přišlo i zvědavě podívat. viděli jsme i jednoho dravce, který si právě pochutnával na ulovené rybičce.
PO 17. hodině jsme se vrátili zpět k silnici a čekali na minibus (pravděpodobně předposlední). Kolem 17.30 minibus přijel a to dost zaplněný. Řekli jsme si, že jsme měli velké štěstí, protože jsme byli poslední pasažéři, které řidič nabral. Ostatní lidé, co stáli kolem silnice a snažili si autobus stopnout měli smůlu, a že jich bylo snad na několik minibusů. Na druhou stranu nutno říci, že podle asijských měřítek by se do našeho minibusu vešlo ještě dobrých 10 lidí. Do Puerto Varasu jsme dojeli krátce po 18.30 a zašli jsme si do restaurace na večeři – obrovská porce lososa, to bylo něco.
Vstávali jsme v 7.15 a měli jsme pocit, jako by bylo 5 hodin ráno. Nikde ani živáčka, všude ticho, šero. U snídaně nám asistovala místní kočka.
V 8.30 jsme si vyzvedli zamluvené autíčko – Ford Ka. Jako první jsme si koupili lístky na druhý den do města Villarica a pak už jsme pokračovali za naším cílem národním parkem Alerce Andino. Začátek cesty autem byl poněkud krušný. Projeli jsme krásně širokou a dlouhou jednosměrnou ulicí, aniž bychom si toho všimli. Tedy všimli, až na konci ulice, kde jsme na křižovatce se semaforem nenašli semafor:-). Systém značení silnic jsme opravdu moc dobře nepochopili. Jasné je jen jedno, jednosměrek mají hodně. U Puerto Monttu jsme zabloudili a ptaní se na správnou cestu vyšlo vniveč. všichni mluvili jen španělsky a pokaždé nás poslali úplně jinam. Zamířili jsme tedy k moři odkud již vedla jen jedna cesta a napojili jsme se po malé oklice tam, kam jsme chtěli, k odbočce na Chamize. Odtud byla cesta již jiná – kamenitá, prašná – a jelo se dost pomalu. Těsně před příjezdem ke vstupu do národního parku Alerce Andino jsme minuli dva stopaře, které jsme sice nevzali, ale u vchodu vzdáleného cca 500 metrů nás došli. Ukázalo se, že je to Radim z Čech se svojí chilskou přítelkyní. Bylo to
milé setkání a i užitečné, protože z Radima se vyklubal absolvent lesnické fakulty. A to se nám zde právě hodilo. Svezli jsme je 9km k dalšímu vchodu do parku v jehož části rostou alercie, za kterými jsme sem přijeli. Jde o stromy, které se dožívají až 4000 let a dorůstají výšky 50 m. Jsou podobné sekvojím a jejich dřevo je velmi dobré. To byl i také důvod, proč jsou nyní ohrožené a chráněné, lidé je málem vykáceli. Vybrali jsme si asi 10 km dlouhý okruh, kde sice nerostou ty nejstarší, tolik času a sil jsme ten den již neměli, ale na pozorování těch mladších to stačilo. Bylo to zde jako z pohádky, všude zeleno, samé stromy, které v češtině nemají ani název, zkrátka džungle. Díky mírným zimám, kdy zde nemrzne, zde opravdu rostou tropické rostliny – kapradiny, bambus, fuchsie, paduby, cypřiše a samozřejmě alercie.
Došli jsme k jednomu hodně starému uschlému stromu alercie, byl obrovský jak do šířky, tak do výšky. Cílem našeho výletu bylo Sargasové jezero. Do poslední chvíle nebylo po jezeře ani zmínky a až na poslední chvíli se z džungle před námi vylouplo. To byla ale nádhera! Zvláště v zářícím slunci, opravdu vypadalo jezero jako smaragdové. A to jsme v oblasti, kde spadne za rok 4500 mm srážek. To jsme měli ale kliku. Posvačili jsme za neustálého kochání se a vyrazili zpět k našemu autíčku. Od brány jsme vyrazili někdy po 15. hodině a zajeli ještě k jezeru Chapo na okraji parku. Je to jezero využívané hodně k rybolovu a výrobě energie. Pak už jsme jen jeli zpět do Puerto Varasu přes Puerto Montt, kde jsme vysazovali Radima. Trochu jsme zde zabloudili, ale naštěstí jsme objevili autobus jedoucí do Puerto Varasu a tak jsme se za něj chytli a jeli za ním:-) Za zmínku ještě stojí, že v supermarketech prodávali levné zelené papriky cca 5Kč za kus. Večer jsme si uvařili kolínka a šli spát.
Vstávali jsme asi v 9 hodin, nasnídali se, zaplatili za ubytování a vyrazili na obhlídku města. Kochali jsme se výhledem na Osorno, nakoupili zásoby a ve 13.30 jsme odjeli se společností JAC za 5400 Pst do Villaricy. Celý den bylo pod mrakem, takže cesta byla příjemná. K tomu přispěla i pohodlná sedadla v autobuse. Kolem nás se míhala krajina a člověk by si řekl, že je to jak u nás na Vysočině. Ale rozdíly zde přece jen nějaké byly – stromy nebyly asi smrky ani borovice, ale naprosto neznámé druhy. Jediné, co jsem rozeznala, byla bříza. Byl zde podzim, takže bychom očekávali žluté listy na stromech, ale ono ne. všechny stromy byly krásně zelené, až na topoly. Do Villaricy jsme dorazili před 18.30. Villarica je příjemné malé městečko. Ubytovali jsme se v Torra de Suiza, kterou vlastní velmi příjemná švýcarská rodina. Pokoj jsme měli za 15000 Pst včetně snídaně. Majitelka byla opravdu velmi příjemná a pověděla nám toho spoustu o okolí a možnostech dopravy. Zpětně mohu říci, že to bylo jediné místo během naší cesty, kde jsme dostaly odpověď na veškeré naše dotazy, odpovědi byly pravdivé a dokonce jsme se dozvěděli mnohem více. Domácí měli na počítači Linux, což Myšáka děsně potěšilo :-) - tohle zkrátka v deníčku zaznamenáno musí být. Jen jsme se navečeřeli a šli spát doufajíc, že druhý dne bude hezké počasí, abychom si vychutnali návštěvu národního parku Huerquehue.
Naše přání však nebyla vyslyšena. Již v noci nás vzbudil déšť a již teď mohu prozradit, že nepřestalo ten den pršet vůbec. Vstávali jsme v 6.30, v 7 hodin se nasnídali a v 7.30 vyrazili na autobus do Pucónu a následně z Pucónu do národního parku
Huerquehue. Do parku jsme dojeli kolem 9.30. U vstupu nás přivítali správci Conafu, kteří vybírali vstupné a upřímně se divili, že za takového počasí opravdu chceme jít poznávat krásy parku. Když však zjistili, že jsme z Čech , jen se trochu pousmáli a přestali se divit. Ukázali nám nejkratší 5 hodinovou trasu k jezerům, kde rostou araukárie. Původně jsme chtěli zůstat déle, ale za tohoto počasí jinak nešlo. Oblékli jsme pláštěnky a vyrazili do hustého deště s úsměvem na rtech. Ten nám pak postupně mizel, podle stupně promočení. Cestou jsme stále vyhlíželi araukárie, ale museli jsme dost dlouho počkat, než jsme je spatřili. Rostou totiž až u jezer, po vystoupání 600 výškových metrů. Při cestě jsme se tedy pořádně zahřáli. Araukárie se dožívají až 1000 let, jejich americký název znamená v překladu opičí rébus, s čímž se dá souhlasit. jejich větve jsou totiž propletené a jsou velmi tenké. Jehličí je široké a roste těsně vedle sebe, dalo by se říci, že to není jehličí ale dužina kaktusu. Cestou k jezerům je několik vyhlídek, odkud je krásný výhled k jezeru, které se nachází u vchodu do parku – tedy musí to být krásný výhled za hezkého počasí. Cesta se během chvíle změnila v potůček, takže cesta nahoru i dolu byla náročnější o to, že jsme museli hledat tu nejméně mokrou trasu. Vrchol kopce jsme poznali podle větru, který se zde proháněl a vydával strašidelné zvuky a ohýbal větve statných stromů. A v tu chvíli jsme spatřili první araukárii a pak hned druhou a další a další... Díky nim to zde vypadalo, jako v pravěku. Po pár metrech se před námi
otevřel i pohled na jezero Chico. Opravdu úchvatné. Jaká krása to musí být za jasného počasí. K dalším jezerům jsme bohužel již jít nemohli, pokud jsme chtěli stihnout autobus ve 14.30. A to jsme opravdu chtěli, protože v tu dobu jsme od pasu dolu včetně bot byli úplně celí promočení. Na další autobus bychom museli čekat do 17.30. Je to škoda, protože dalších jezera jsou větší, krásnější a je zde více araukárií. Z jezera vytéká i řeka, která na několika místech překonává několik desítek metrů strmé skály a tak je zde možné vidět několik vodopádů. Ke 2 vodopádům je značena cesta. Zpět ke vchodu do parku jsme dorazili kolem 14.hodiny, prohodili jsme pár slov se správcem a pak frčeli autobusem zpět do Villaricy. Musím říct, že nám byla pořádná zima. Museli jsme celou cestu sedět v mokrých věcech s menšími vychytávkami v pomocí igelitových pytlíků do bot. V Pucónu na nás zírali jako na šílence. Po příchodu do našeho hotýlku se nás ujala paní domácí. Nechtěla uvěřit tomu, že jsme opravdu byli v parku. Ihned tedy zatopila v kamnech a nabídla místa na sušení našich mokrých bot a ostatního oblečení. Naše boty však úplně doschly až za dva dny v poušti.
Zašli jsme si ještě na večeři – bifteček a pak už jen spinkat, protože jsme museli opět vstávat brzy.
Vstávali jsme v 6 hodin, abychom si stihli sbalit uschlé věci, nasnídali se a mohli vyrazit na autobus v 8 hodin z Temuca. Na zastávce v Temucu jsme vystoupili ještě spolu s jedním chlápkem. Bylo nutné si vzít ještě taxi na dojezd přímo k letišti. Nasedli jsme tedy společně. Cesta trvala chvilinku a když došlo na placení, náš spolucestující zaplatil sám a nenechal si od nás vnutit žádné peníze ač jsme se snažili, jak chtěli. Nezbylo tedy jen poděkovat a rozloučit se. V letištní hale jsme se s ním však ještě jednou sešli a popovídali si. Anglicky neuměl, takže jen španělsky, ale bylo to opravdu zábavné povídání. Tím však skvělé zážitky dne skončili. Od rána hustě pršelo a foukal silný vítr, ostatně jako včera, a tak zanedlouho hlásili, že náš let bude opožděn. Letěl z jihu, kde počasí muselo být ještě horší. Z 10.30 byl posunut na 12h. Ve 12 h se však ozvalo další hlášení, které oznámilo, že let byl zrušen. Přebookovali nám letenky na další let u kterého rovnou oznámili, že bude zpožděn. Zrušen však již nebyl a tak jsme odletěli po 14h. Ale zase jsme neměli na cestě do Santiaga mezipřistání. V Santiagu nám hned navazoval spoj v 16.10 do Calamy, což byla naše cílová stanice kam jsme doletěli v 18.h. Jako obvykle jsme čekali na svá zavazadla. Na miniletišťátku je o všem přehled a tak nám za chvíli bylo jasné, že mého zavazadla se nedočkáme. Vyrazili jsme tedy za letištním personálem nahlásit ztrátu zavazadla. Chvíli se spolu radili a pak prohlásili, že v letadle již žádná zavazadla nejsou. Sepsali s námi protokol o ztrátě. Musím říct, že vše probíhalo ve španělštině – na letišti se nenašla ani jedna osoba, která by mluvila anglicky. Vzhledem k faktu, že jsem létá několik letadel s turisty denně a po celý rok, mě to celkem šokovalo. Na letišti v Temucu se personál s námi bavil automaticky anglicky. Dohodli jsme se tedy, že kolem 22.hodiny zatelefonujeme a nahlásíme jméno hotelu, ve kterém budeme nocovat a oni nám zase řeknou, v kolik hodin nám dovezou zavazadla.
Taxíkem jsme se nechali odvést do centra Calamy a ubytovali se v Residencia del Andes za minimální cenu 8000 Pst. Pokoj byl sice trochu zatuchlý, ale čistý. Poté jsme vyrazili na večeři do místního bufetu. Také za minimální cenu, 1000 Pst, a nebylo to to nejlepší řešení, vícekrát jsme do podobného podniku již nezašli. Stavili jsme se i na internetu a trochu jsme se porozhlédli po městě. Zjistili jsme také že největší povrchový měděný důl je pro prohlídky otevřen až od 12h nikoli od 9 h , jak je psáno v průvodci. Druhý den jsme se dokonce dozvěděli, že otevírají až ve 14h. A tak jsme tuto atrakci odmávli a rozhodli se z Calamy zmizet co nejdřív to jen půjde.
Ve 22h jsme se pokusili dovolat z mobilu na letiště, ale neúspěšně. Šli jsme tedy na recepci a požádali je o zatelefonování na letiště. Toto spojení již naštěstí fungovalo. Bohužel opět nikdo neuměl španělsky, ale domluvili jsme se na tom, že jsme jim řekli název hotelu a oni nám sdělili, že zavazadlo mi zavezou cca ve 23hodin. A tak jsme unavení čekali a čekali. Bylo 23.30 a ono nic. Zkusili jsme znovu zajít na recepci a zavolat. Recepční nás však odmítla, že tam stejně nikdo nebude ať počkáme do rána. Zkrátka nezavolala. V zoufalství jsem zkusila znovu svůj mobil a tentokrát fungoval. A opět pouze španělsky mluvící paní. Po chvíli zkoušení dorozumět se mi naštvaně zeptala, jestli někdo v mém okolí mluví španělsky. Na to jsem jí pro změnu já odpověděla, jestli u nich někdo nemluví anglicky. To jí mírně zklidnilo a nakonec jsem se dozvěděla, že zavazadlo mi přivezou za půl hodiny. Půl hodina to sice nebyla, ale dočkala jsem se. V půl jedné přijel chlápek s mým batohem a nechtěl ani nic podepsat. Trochu zvláštní, ale co, zavazadla jsem se dočkala:-)Konečně jsme tedy mohli jít spát. Tento den se zkrátka moc nevydařil.
Vstávali jsme až před 9. hodinou. Zkusili jsme na informacích zjistit, kdy jede autobus do San Pedra de Atacama. Bohužel jsme zjistili, že na informacích máme nejvíce informací my a tak jsme se sbalili a vyrazili na na nádraží čekat na
autobus. Bohužel autobus jel až v 11.30 a tak jsme si museli na nádraží hodinku počkat. Do San Pedra jsme dorazili kolem 13.h. Jde o příjemnou oázu uprostřed pouště. Jediné, co můžete v ulicích najít jsou cestovní kanceláře, pořádající výpravy po poušti, restaurace, obchůdky s potravinami a nebo hotýlky. My jsme se ubytovali v hotýlku Sonchek, jehož majitelkou je Slovinka. Dokonce jsme si česko slovinsky popovídali. Pokojík byl moc útulný a později jsme litovali, že jsme zde spali jen jednu noc.
Dozvěděli jsme se, že výlet do Měsíčního údolí začíná v 15h a tak jsme toho využili. Zašli jsme do blízké cestovky s názvem Desert Adventure a zamluvili si výlet na dnešní podvečer a zároveň na druhý den ke gejzírům. Ještě před výletem jsme si stihli koupit jízdenku na druhý den do Aricy s přestupem v Calamě. Ujišťovali jsme se, zda-li autobus v Calamě odjíždí ze stejného nástupiště. Odvětili, že ano.
Krátce po 15 hodině jsme vyrazili směr Měsíční údolí. V pozadí se rýsovala spousta sopek v čele s Licancáburem. Oproti poušti to byl opravdu velký kontrast, zvlášť když vrcholky sopek byly zasněžené. Viděli jsme i sopku Lascara, která den předtím začala zlobit, a tak jsme viděli velký čmoudík. Několik sopek, které byly ve výhledu bylo již na území Bolívie, která je vzdálená asi 40km. V Chile je asi 2000 sopek a z toho je jich 100 činných. V oblasti Atacamy se mimo soli těží i lithium. Žijí zde i 4 druhy plameňáků v hojném množství.
O kousek dále, jsme si udělali vycházku Mrtvým údolím, které však své jméno získalo neprávem. Vlastně jen díky špatnému překladu. Původně bylo se jmenovalo Údolí Marsu. A opravdu to tam tak vypadá. Na blízkých dunách jsme zahlédli i sandboardisty. Projížděli jsme i údolím dinosaurů, které své jméno získalo podle tvaru kopců, které údolí obklopují. Dalším údolím, které jsme navštívili bylo údolí Tří Marií. Název je odvozen od skalního útvaru, který připomíná tři modlící se Marie. Blízko tohoto útvaru je i starý důl ve kterém se těžila sůl a trosky obydlí, ve kterém bydleli těžaři. Pak už jsme jen zamířili k velké písečné duně, odkud je nádherný pohled na zapadající slunce nad Měsíčním údolím. Tento zážitek jsme si samozřejmě nemohli nechat také ujít. Byly to nádherné okamžiky, celé údolí se postupně ponořovalo do šera a obzor se sopkami se pomalu začal zbarvovat do oranžova. Každý okamžik byla barva oblohy jiná.
V 18.30 jsme již mířili zpět do San Pedra, kde jsme zašli na lehkou večeři – rybička Merluza. Nebyla to sice nejlevnější večeře, ale hrála zde tradiční chilská hudba na živo.
Spát jsme šli před 22 hodinou, protože nás druhý den čekalo brzké vstávání.