Budíček ve 3.30 není zrovna to, po čem by člověk toužil, ale co by neudělal pro poznávání krás přírody. Ve 4 h jsme již stáli před hotýlkem a očekávali naše auto, které nakonec přijelo až ve 4.25 s 5 dalšími pasažéry. A teď hurá ke gejzírům Tatio. Jde o přírodní úkaz, kdy za svítání (od 6 do 9h) do chladného vzduchu (-10 až -5 stupňů) z chladné země uniká pára z podzemní vody, kterou ohřívá sopečné magma na 80 stupňů.
Ke gejzírům jsme dorazili krátce před 6.30. Cesta byla dost hrbolatá, takže jsme museli dávat pozor ať nespadneme ze sedačky:-). Však jsme také museli překonat velké převýšení – z 2200 m.n.m. do 4320 m.n.m. Trochu jsme měli z tohoto převýšení strach, ale nakonec jsme to zvládli celkem v pohodě. Již z dálky jsme viděli čmoudíky, které se vznášely nad platinou pod sopkou Tatio. Když jsme vystoupili z auto, bylo -5 stupňů a pěkně jsme drkotali zubama. Údajně při větší zimě jsou gejzíry větší, ale to těžko můžeme my posoudit. Během doby, kdy jsme se kochali okolím, nám náš řidič připravil snídani – vajíčka uvařená v gejzíru se sandwichem a kafe s mlékem, také ohřátým v gejzíru. No není to úžasné?:-) Ještě pokud vezmeme v potaz, že venku byla opravdu zima, tak to opravdu zahřálo. Od pláně plné gejzírů jsme se přesunuli o kus dál k největšímu gejzíru, vedle kterého je i termální bazén určený ke koupání. Zprvu to znělo, jako špatný vtip, koupat se v takové zimě. Ale během doby, co jsme se kochali okolím, se trochu oteplilo a hlavně, voda byla opravdu teplá. Neodpustili jsme si fotku v kulichu v plavkách:-). Koupáníčko to bylo nakonec opravdu příjemné.
Od gejzírů jsme zamířili k vesničce Caspana, která se choulí v jednom z údolí pouště Atacamy a je zajímavá proto, že v ní není žádný kostelík. Cestou jsme viděli spoustu lam, vikuňí, alpac a oslů a mohli jsme se kochat nádhernými panoramaty sopek San Pedro, San Pablo, Putena, Saide Kabul – většinou jde o činné sopky. Na okolních kopcích jsme jsme viděli růst kaktusy Cardon. Dnes jsou chráněné, protože byly málem vykáceny na stavby domů. Cesta z caspany nás zavedla do malé vesničky Chiu Chiu, ve které se nachází nejstarší kostelík v Chile z roku 1542. Nechal jej postavit Valdivia. Střecha a dveře kostela jsou vyrobeny z kaktusu cardon.
Poslední místo, kde jsme se ten den zastavili bylo staré hradiště inků Pukará Lasana. V době, kdy jsme již odjížděli, přijela skupinka dětí oblečených v tradičních šatech spolu s filmovým štábem a připravovali se na natáčení nějakého tanečního vystoupení.
Dále již jen autobus mířil zpět do do San Pedra de Atacama, kam jsme dojeli kolem 17. hodiny. V podvečer jsme si ještě prohlédli městečko, sbalili batohy a vyrazili na autobus, který nám jel v 19.30 do Calamy. Při nakládání zavazadel policie zatkla nějakého chlápka, důvod jsme neznali. Situace se pak opakovala i po příjezdu do Calamy, kde po příjezdu vešla policie do autobusu a nikdo nemohl autobus opustit dokud jej celý neprohlédli. Nutno říct, že v tu dobu jsme byli již trochu nervozní, protože další spoj do Aricy nám měl odjíždět za 15 minut. I průvodčí v našem autobuse nás ujistil, že autobus jede ze stejné zastávky, tak nás to trochu uklidnilo. Poté co jsme opustili náš autobus, jsme však zjistili, že žádný autobus do Aricy zde není a to měl odjíždět již za 10 minut. Zkusili jsme se zeptat jednoho z řidičů – naštěstí uměl anglicky, což se u řidičů a jejich pohůnků většinou nevidí. Když uviděl naši jízdenku, prohlásil, že tento autobus odjíždí z místa vzdáleného asi 10 bloků odtud. Zamrazilo v nás. Ještě někam narychlo odskočil se přesvědčit, jestli tomu tak opravdu je. Bohužel bylo Ihned nás zavedl k taxikáři, řekl mu, kam nás má odvézt a jeli jsme. Do odjezdu zbývalo asi 5 minut. Taxikář to stihl – za 2000 Pst. Na zastávce jsme byli na minutu přesně. Vystřelili jsme z taxíku jak střely a šli hledat náš autobus. Ze zde stojících tam však žádný nejel, ale byli jsme ujištěni, že pojede o trochu později. To „později“ nakonec znamenalo 1,5 hodiny, tedy odjezd kolem 22. hodiny. V Calamě byla ještě jedna zastávka, kde jsme nabrali další dávku cestujících spolu s dalšími turisty, kteří byli také zmatení z nastalé situace, protože jim bylo také řečeno, že autobusy jezdí ze stejné zastávky.
Cesta proběhla v pořádku, jen jsme se trochu postarali o pobavení vedle sedícího domorodce s našimi nasazovacími dlouhými nohavicemi a nafukovacím polštářkem. Dálkové autobusy jsou velmi pohodlné, mají i takovou podnožku, díky které se
dostanete do polohy pohodlné na spaní. Do Aricy jsme dorazili cca v 7.15, zeptali jsme se hned na taxi collectivo, kam nás personál nádraží ochotně dovedl. Cesta do centra nás vyšla asi na 1000 Pst a řidič byl velmi milý, upovídaný a tak jsme se od něj dozvěděli spoustu zajímavých a důležitých informací. Ochotně nás zavezl do levného hotýlku, který jsme měli shodu okolností také na seznamu, ale nyní je přejmenován na Don Luis, Bylo velmi brzy a tak nás přišel přivítat majitel ještě v župánku – krásně červeném:-)- jak jsme poznali, bylo to jeho velmi oblíbené oblečení. Trochu uměl i anglicky. Odpočinuli jsme si a vyrazili do města zamluvit si výlet do národního parku Lauca a prohlédnout si památky. Narazili jsme však na problém, v tuto dobu zde nebylo mnoho turistů a tak byl problém zaplnit místa jednotlivých výletů. Nakonec jsme museli zaplatit o něco více než jsme očekávali a koupit 2 denní výlet v menší skupince. Ale i tak se nám podařilo cenu srazit o 10 000Pst dolu:-).
Zamířili jsme tedy do města, kde jsme obdivovali kostel, který konstruoval Eiffel, architekt Eiffelovky. Kostel je celý z kovu. Dalším jeho dílem v Arice je bývalá celnice. Poté jsme zamířili na El Morro – neboli na čumák. Jde o skálu „čumící“ do moře a na jejímž vrcholku je postavena socha Ježíše po vzoru Ria de Janeira. Trochu nám vyhládlo a tak jsme zašli do restaurace na ryby reineta – specialita Chile. Dali jsme si k tomu džus – ananasový a „tuna“. Teprve po návratu do Čech jsem zjistila, že šlo o džus z opuncie, ale byl dobrý:-). A pak už jen směr hotýlek, kde jsme se museli připravit na dvoudenní výlet.
Nasnídali jsme se a krátce po 10. hodině pro nás přijel řidič a průvodce v jedné osobě a vyrazili jsme směr Lauca. Naše skupinka čítala 7 osob – my 2, 2 Italové, 1 Francouz, 1 Angličan a 1 průvodce. Vyjma nás všichni ostatní jeli na 4 denní výlet. Průvodce byl velký srandista, neustále nás nazýval „Chico“, což jsme mu zase hezky vraceli, obzvláště náš Francouz. V autě jsme se dostali k novinám, ve kterých jsme se dočetli, že v Peru, blízko Arequipy vybuchla sopka Ubinas. Trochu nás to znervóznilo, protože tímto směrem máme dále namířeno. Jeli jsme po silnici, která je hlavní spojnicí s Bolívií a je zde
rušný kamionový provoz. V určité části se pokládal nový asfalt. Naší první zastávkou byly geoglyfy v údolí Lluta. Geoglyfy znázorňovali lamy a muže se ztopořeným údem. Zde jsme i poprvé okusili lístky koky, které se usušené žvýkají a nebo se z nich dělá čaj. Koka pomáhá proti výškové nemoci, ale také od dob Inků slouží jako obětina. I my jsme si vyzkoušeli uctít matku zemi (kečuánsky Pacha Mama) a pojistit si tak šťastnou cestu:-). Poté jsme zamířili do archeologické muzeum San Miguel de Azapa, kde je popsána historie této oblasti až do současnosti. Následoval průjezd údolím Azapa a Lluta a zastavili se až ve vesničce Poconchile, kde je hezký kostelík se hřbitůvkem. Kolem 13. hodiny jsme se zastavili na lehký vegetariánský oběd v hinduistické osadě. Popřáli jsme si dobrou chuť kečuánsky – Chajajá:-).
Další zastávka byla již ve 3000 m.n.m. u inckého hradiště Pukará Copanquilla. V okolí jsme zahlédli jeden z typů lam – huanaco a viděli spoustu kaktusů s názvem kaktus kandelabrus. Poté následovala zastávka v Zapahuite, kde jsme si dali šálek z lístků koky a chachacomy. Obě rostliny slouží především k dobrému snášení výškové nemoci. Coca roste ve výškách 400-2000 m.n.m. a legálně se zde nesmí pěstovat, je jí však možné dovážet z Bolivie. Chachacoma roste ve výšce až 4000 m.n.m. a legálně se zde může i pěstovat.
Během další cesty jsme si udělali asi hodinovou procházku ve výšce 3500 m.n.m. po staré incké stezce vedoucí do Cuzca. Podvečerní procházka byla velmi příjemná. Příroda je zde samý kaktus a trn, zkrátka se v nehostinné přírodě musí sama chránit. Rostla zde i spousta různobarevných zářících kvítků, poletovala spousta ptáčků. Místy jsme si spletli stezku s korytem řeky a tak cesta byla poněkud náročnější. Ke všemu se u mě začala projevovat výšková nemoc – naštěstí jen formou bolesti hlavy. Poslední zastávkou dnešního dne byla zemědělská vesnička Socoroma, kde se pěstuje především oregano. Pak už jen následoval přesun do městečka Putre (3800 m.n.m.), kde jsme se ubytovali v hotýlku s názvem Pacha Mama a zašli na večeři do nedaleké hospůdky. Hlavním chodem byla lama alpaka a kinua (něco jako naklíčená rýže).
Vstávali jsme v 7.30, abychom stihli v 8 hodin skvělou snídani. V 9 hodin jsme již seděli opět seděli v autě a mířili do výšek. Cestou jsme míjeli dopravní značky „Pozor lamy“, to se u nás opravdu nevidí:-). Také se jich všude kolem spousta potulovala a byl to úžasný pohled. První zastávka byla ve výšce 4400 m.n.m., kde jsme si udělali asi hodinovou procházku, abychom se kochali nádhernou přírodou a pozorovali králíky s dlouhými zatočenými ocasy zvané „viskača“. Měli jsme výhled
na sopečná dvojčata a aktivní sopku Vajatigle. Kousek za městečkem Parinacota jsme si udělali další hodinovou procházku, tentokrát v přírodě mezi pasoucími se lamami a vikuňami a poletujícími ptáky. Parina=plameňák, cota=jezero čili jezero plameňáků. Pár plameňáků jsme na okolních jezerech opravdu zahlédli, ale žádné závratné množství. U jedné ze zdravotních zastávek k nám přikráčela jedna drzá lama a šup do auta na sáček s cocou. Naštěstí jsme byli pohotoví a lamu z auta včas vyhnali, aby na nás také ještě něco zbylo. Za Lamou přiběhlo ještě jedno malé lamátko, které strhlo naši pozornost.
Dokonce tak, že mě Fabian musel strhnout stranou, když se k nám přibližovala stará lama. Náš průvodce nám nakonec nasypal několik hrstí cocy, abychom lamy mohli krmit. Malá lamička poctivě pomalu přežvykovala, ale stará, ta byla jak vysavač.
O kus dále jsme přijeli k laguně Cota Cotani a pak už následovalo jezero Chungara. V jeho hladině se zrcadlilo hned několik sopek najednou, některé z nich byly již na bolivijském území, tak blízko hranic jsme v tu chvíli byli. I zde u jezera jsme si udělali krátkou procházku, pozorovali jsme vodní ptactvo, které si stavělo hnízda, zahlédli jsme i malé myšky a andské husy. Krajina to byla úžasná, po těchto panoramatech se mi bude opravdu stýskat. Toto místo považuji za nejkrásnější z naší celé dovolené.
Vrátili jsme se do Parinacoty na pozdní oběd kolem 15.hodiny. Dali jsme si opět alpaku, tentokrát na jiný způsob s kinuou a chilským salátem (rajčata, cibule, česnek). Pak už následoval přesun na poslední místo výpravy a to do termálních pramenů Jurasi blízko Putre. Bylo to moc prima. Jeden velký venkovní bazén a dva menší kryté s teplejší vodou, no ten jeden byl přímo s vařící vodou. Původně jsem se do něj vůbec neodvážila, ale když tam skočil Fabian po hlavě, zkusila jsem to také.
V 17.30 jsme se vydali na cestu do Zapahuite, kde nás dva vyzvedl jiný průvodce, který nás odvezl zpět do Aricy. Před odjezdem jsme si však dali ještě šálek cocy na cestu a v 18 hodin vyrazili. Do Aricy jsme dorazili kolem 20.30 a v hostýlku Don Luis nás čekalo milé přivítání od majitele – samozřejmě v červeném župánku. Přivítala nás i smečka asi 10 psisek nejen malá Bobi. Zaběhli jsme jsme na nákup, na internet, napsali pohledy a už byl čas akorát tak na spaní.
Trochu jsme si přispali, asi do 10 hodin. V klidu jsme si dali snídani , rozloučili se s milým majitelem v červeném župánku a v 11.30 vyrazili na poštu poslat pohledy. Ani jsme nedorazili k silnici a již nám zastavovalo taxi č. 8, které nás odvezlo za 1000 Pst na mezinárodní autobusové nádraží. Poptali jsme se na taxi collectivo, které by nás odvezlo přes hranice do peruánského městečka Tacna. Ujal se nás urostlý mladý indián, který nám pomohl s celními formalitami a ve 13. 30 jsme již byli na autobusovém nádraží v Tacně. Směnili jsme si první peruánské peníze (3,30Sol/USD) a zašli hledat nejbližší autobus do Arequipy. Autobusů tam jela spousta, ale bohužel až kolem 21. hodiny, což bylo pro nás dost pozdě. Nakonec jsme nalezli stánek společnosti Flores, která jezdila skoro co hodinu, a tak se nám podařilo stihnout autobus ve 13.15. Ne ne není to překlep, jen je v Peru o 1 hodinu méně než v Chile. Novinkou oproti Chile je to, že se na autobusových nádražích vybírá poplatek za vstup. Další změnou je to, že na každé zastávce autobus obklopí horda prodavačů, kteří prodávají všechno možné k jídlu a pití.
A tak jsme vyrazili na cestu. Během ní nás několikrát kontrolovali celníci, autobus měl menší závadu, ale nakonec jsme dobře dojeli do cíle, do Arequipy a to asi v 19.30. Jedna z našich spolucestujících nás dovedla k policistovi, který se nás mile ujal. Dovedl nás k taxikáři a řekl i kam nás má odvézt, do hotelu Verona. Odtud jsme však brzy odjeli, protože hotýlek byl drahý (trochu jsme si spletli číslovky) a tak jsme se nechali odvézt do hotýlku Piccollina Daniela, který nám doporučil taxikář. Ubytování to bylo moc pěkná, za 35 Sol včetně prosté snídaně.
V hotýlku jsme si nechali doporučit restauraci, kam je možné zajít na večeři. Restaurace byla nedaleko, moc příjemná a ceny byly víc jak přívětivé a ta obsluha....:-). Dali jsme si kuřecí steak za 5 sol a vepřový steak za 9 Sol a tak tak jsme to snědli. Najedli jsme se syta nejlépe z celé dovolené. K pití jsme si nemohli dát nic jiného než Inca colu, což je úspěšný konkurent coca coly. Chutná po žvýkačce Pedro:-). Po pořádné večeři jsme zašli ještě na internet za 1,5 Sol na hodinu, no nekupte to:-). Internet je tu na každém rohu a všude strašně levný.
Vstávali jsme v 8 hodin, zašli na snídani a vyrazili prozkoumat město. Podívali jsme se do katedrály, která se rozprostírá po celé délce hlavního náměstí Plaza de Armas (mimochodem, tak se jmenují všechna hlavní náměstí v Peru). Centrum města je vesměs celé z budov z bílého kamene ze 17. století, což je skoro zázrak vzhledem k častým sopečným erupcím.
Nedaleko centra je i unikátní muzeum princezny Juanity se vstupným 15 Sol. Dozvěděli jsme se zde spoustu zajímavého o Incích. Jak je známo, Inkové uctívali své bohy lidskými oběťmi. Jednou takovou obětinou na uctění boha sopky cca před 500 lety byla i princezna Juanita. Její zmrzlou mumii našli vědci teprve v roce 1995 pod zmrzlým vrcholkem jedné ze sopek v okolí Arequipy. Díky zmrazení se na mumii dochovaly svaly, kůže, vnitřnosti a tak vědci mohou zkoumat, jak tehdy lidí vypadali, jak se stravovali atp. Doposud probíhá spousta průzkumů. Juanitě bylo asi 15 let, když byla obětována. Hezké holčičky byly většinou již od narození vychovávány jako budoucí obětiny. Pro nás to dnes zní neuvěřitelně, ale v tehdejší době to bylo bráno jako pocta a celá rodina byla hrdá na to, že jejich dcera může zachránit celý rod. A proč se Juanitě říká princezna? Protože byla oblečena do červených šatů a červená barva byla symbolem vysoce postavených lidí. Ostatní nalezení obětiny byli již jen v hnědých oděvech. Z rozboru žaludku bylo zjištěno, že před obětováním snědla spoustu lístků koky, vypila spoustu čiči (což bylo kukuřičné pivo). Tím byla Juanita omámena a když usnula, usmrtili ji ranou do hlavy. Do hrobu byla uložena se spoustou nádob, ve kterých bylo jídlo a pití nebo byly určené k vaření. Inkové totiž věřili, že oběť bude po smrti žít další život. Mezi věcmi samozřejmě nechyběla coca a čiča. Nádoby byly většinou zdobeny znaky symbolizujícími slunce, vodu, zemi.
Zajímavostí bylo i využití drsné trávy, která rostla všude kolem – vyráběly se z ní sandály. Od muzea jsme zamířili na další prohlídku centra, koupili pár cetek a zamířili na vyhlídku, který je v průvodci doporučována na kochání se sopkou El Misti. Bez mapky jsme trochu bloudili, ale vyhlídku jsme nakonec našli. Sice jsme byli překvapeni, že na vyhlídce nic nevidíme, ale po pořádném zaostření jsme zjistili, že za smogovou clonou se opravdu rýsuje něco jako sopka. Arequipa je velmi znečistěné město. Také v něm jezdí spousta malých žlutých taxi, takže se není čemu divit.
Po návratu z vyhlídky jsme se zašli podívat ještě do kláštera jeptišek a pak už hurá na taxi. Bylo skoro neuvěřitelné, že jsme v tom množství taxikářů nemohli nějaké taxi stopnout. Ale po pár minutkách se zadařilo a za 3 soly jsme byli dovezeni na autobusové nádraží. Ve změti společností se nám podařilo najít spoj, který měl odjíždět ve 14.30 do Puna, což bylo super, protože my jsme dorazili ve 14.20. Bohužel autobus měl nějaký problém a tak jsme museli čekat. Odjeli jsme až v 15.15, kdy již i místní Peruánci dávali svoji nespokojenost najevo neustálým pokřikováním „Vamos“ (jedem). Puno je vstupní branou k jezeru Titicata na které se míří především kvůli plovoucím ostrovům z rákosu. Během cesty nám na vide pustili klipy jednoho popíkového peruánského oblíbence, řeknu vám, děs a hrůza. všechny písničky byly úplně stejné a nedalo se to poslouchat. Pak následovalo puštění poškrábaného DVD s nějakým filmem – takže zase nic. Vrcholem cesty bylo nalodění prodejce vitamínů a dalších farmaceutických přípravků. Jeho hlas byl bohužel velmi trénovaný a tak nám řval do ucha, ke všemu autobus totálně zasmradil tygří mastí, že se tam nedalo ani dýchat. Otevřeli jsme si tedy okénko, z čehož měli vedle sedící mladíci obrovskou srandu. Do Puna jsme dorazili místo v 19.30 až ve 21 hodin, to jsme opravdu neočekávali. Vzali jsme si taxi za 3 soly a nechali se odvézt do centra k některému z hotýlků z LP. Cena nám vyrazila dech, byla dvojnásobná, než bylo uvedeno v LP a to byla mezisezona. Obdobná byla situace i v dalších dvou hotýlcích vedle. V tom třetím – Santa Maria jsme již skončili a pokusili se cenu alespoň trochu srazit dolů, tím, že jsme řekli, že nepotřebujeme televizi.. A tak jsme zaplatili „jen“ 30 Sol. Pokoj to byl ale komfortní. Tekla i teplá voda po celý den, což je v těchhle končinách potřeb, zvláště vzhledem k nízkým nočním teplotám (asi 5 stupňů), přece jen jsme ve výšce kolem 3800 m.n.m..
Na recepci jsme si stihli domluvit ještě výlet na druhý den na plovoucí ostrovy za 25 Sol. Kolem 22.h jsme vyrazili na pozdní rychlou večeři, protože jsme měli obrovský hlad po té dlouhé cestě. Nočními ulicemi jsme procházeli trochu s obavami, přece jen v Peru v noci není zrovna bezpečno, ale naštěstí cesta do restaurace, kde jsme si dali sandwitch, a zpět proběhla v naprostém pořádku. Mimochodem sandwiche jsou v Chile i Peru velmi rozšířené v jídelních lístcích.
Když jsme se vrátili do hotýlku, byl kompletně zabedněn. Skleněné dveře a okna byly zataženy kovovými žaluziemi. Ostatně takto zabedněné byly všechno hotely a obchody, co jsme viděli. Do hotýlku jsme se dostali pouze po zazvonění na zvonek, kdy se recepční podíval špehýrkou, kdo je venku a pak nám odemkl. Asi tam mají opravdu špatné zkušenosti s nechtěnými nočními návštěvníky. Ve všech hotýlcích jsou zvyklí, že turisti se chodí ubytovávat i během noci, takže zvonky někdy drnčí až moc často, nato aby se člověk v klidu vyspal.
Spát jsme šli až po 23.30, což bylo dost pozdě na to, že druhý den se muselo vstávat brzy.
Vstávali jsme v 6.3é, posnídali banán a v 6.45 jsme vyčkávali na recepci až si nás agentura vyzvedne. Pak jsme ještě
cestou nabrali několik pasažérů, mezi nimi byl i polský pár, se kterým jsme si česko polsky hezky popovídali.
V plánu byl výlet po jezeře Titicaca s návštěvou několika ostrovů plovoucích a ostrovu Taquilla. Po nalodění na lodičku
nám přišel zahrát na kytaru a píšťalu a zazpívat místní umělec. Kdyby hrál jen peruánské klasické melodie, udělal by lépe, protože na Beatles zde opravdu zvědaví moc nejsme. Od břehu jsme odrazili v 7.30. Jezero je dlouhé 160km, široké 60 km a nachází se v nadmořské výšce 3810 m.n.m. 60% jezera patří Peru a 40% Bolívii. Oblast jezera byla osídlena cca 200 let před naším letopočtem mimo jiní i kmenem Urů. Mezi národy zuřili boje hlavně kvůli půdě a tak Uruové objevili na jezeře rákos, ze kterého začali stavět plovoucí ostrovy, jejichž tradice se dochovala dodnes. Mimochodem spodní část rákosu se dá i jíst, takže rákos neslouží jen ke stavebním účelům. Ostrovy jsou v období sucha ukotveny tyčí kde dnu, v období dešťů, kdy hladina vody stoupá, se však tyč musí vyndat. Poslední člověk, který uměl mluvit jazykem Uruů zemřel v 60. letech 20. století, dnes mluví Uruové Aymarsky. Lidé z ostrovů se mezi sebou navzájem berou, aby uchovali své staré tradice. Na jednom ostrovu žije 7 až 15 rodin, co rodina, to domeček. Uruové se dnes živí především turismem, vyrábějí suvenýry v podobě rákosových lodiček, tapisérií, píšťalek a spoustu dalších. Voda v jezeře je nepatrně slaná, ale pitná, její teplota je mezi 8 a 11 stupni.
Na dvou z těchto ostrůvků jsme se také zastavili. Ochutnali jsme rákos,užili si srandy s ochočeným vodním ptákem, nakoupili jsme si suvenýry a svezli se na jedné z rákosových lodiček, kterou kormidloval sám jeden z Urů.
Další zastávkou byl ostrov Taquilla, tentokrát šlo o přirozený ostrov, nikoli umělý. V tamější vesničce jsme si dali výborný oběd za 10 Sol a po něm nás průvodce seznámil s mnoha zajímavostmi ostrova. Jde o ostrov, kde muži pletou a podle toho,jak jsou zruční si je i ženy vybírají. Je nepsanou povinností, že každý muž si musí uplést svoji čepici, která slouží k identifikaci jestli je muž svobodný či ženatý. Svobodní nosí červenobílé čepice a ženatí červené čepice. Ženy pro změnu nosí černý šátek přes ramena, na kterém jsou barevné střapce. Malé holčičky mají velké a barevné střapce. Čím je žena starší, tím menší a tmavší střapce nosí. Život na ostrově byl velmi ovlivněn Španěly, což je vidět i na ostatních částech oblečení – bílé košile s nabíranými rukávy, krátká černá vestička, široký pas, černý klobouček. Sňatky zde mají zvláštní průběh. Mladí spolu nejdříve 3 roky žijí na zkoušku a teprve pak se koná svatba. Během těchto 3 let se mohou kdykoli bez problémů rozejít. Toto je však možné jen 2x za sebou, po té by je komunita vyloučila.
Ostrov získal jméno po Španělovi, který jej vlastnil a měl na něm své otroky. Jedno období byl ostrov i vězením. Nyní zde žije kolem 4000 obyvatel, kteří zde mají vlastní polikliniku a školu, v které se vyučuje kečuánština. Dívky zde ovládají většinou jen kečuánštinu, chlapci i španělštinu, protože mnohdy musí za prací cestovat. Po 14. hodině jsme s lodí zamířili zpět k pevnině, kam jsme dorazili kolem 17. hodiny. Ještě jsme se svezli na tříkolce, koupili si něco k snědku, zašli na internet a šli spát.
V noci jsme se opět moc nevyspali kvůli velkému hluku. Nasnídali jsme se a v 9 hodin taxíkem vyrazili na autobusové nádraží odkud jezdí autobusy do Cuzca. Měli jsme trochu smůlu, autobus nám odjel před 15 minutami a další jel až v 10.30. A tak jsme čekali. Autobus odjel na čas, ale cestou se mu podařilo nabrat zpoždění a tak jsme do Cuzca dorazili až po 18. hodině. Cestou jsme si koupili něco dobrého plněného k snědku. Do pochoutky z vaku jedné babči, která jej prodala snad všem pasažérům jsme však nešli. Později jsme se dozvěděli, že šlo o skopové maso, ale ani tak bychom do toho nešli.
Z autobusového nádraží jsme se nechali odvézt taxíkem (za 8 Sol:-()k informacím nedaleko Plaza de Armas. Kancelář však byla zrušena a tak jsme se museli pěšky přesunout k další kanceláři na Avenidu de Sol. Zde nám sdělili, že jízdenky do Aguas Calientes, kam jsme chtěli druhý den, se musí koupit den předem na vlakovém nádraží, kde je však již v tuto dobu zavřeno. Další nelogičností je to, že jízdenky se kupují na jiném nádraží, než z kterého vlak jezdí. a tak jsme se sebrali a šli na hlavní náměstí opět sehnat taxi, které by nás odvezlo s batohy do hotýlku. Chvilku to trvalo, protože všechny taxíky byli plné, ale nakonec se jeden přece jen našel. Sice napoprvé nevěděl, kam to chceme odvézt, ale pak se chytl. Za 5 Solů nás odvezl do hotýlku Pakcha Real. Ve městě byla pořádná zácpa a úzké křivolaké uličky byly povětšinou jednosměrky. Hotýlek nás vyšel na 75 Sol na dvě noci. Na večeři jsme zašli do nedaleké restaurace, ze které se vyklubala palačinkárna, kde jsme si dali palačinku s kokou:-).