Vstávali jsme po 7. hodině, dali si snídani a v 8. 30 vyrazili za poznáváním města. Před vchodem do hotýlku seděl místní vlčák, který se k nám přidal a doprovázel nás až do centra města. Šel s námi do do směnárny, na informace, zkrátka nám dělal společnost. Všichni se nás ptali, jestli k nám patří a divili se, že se k nám přidal. U křižovatek se držel pěkně blízko nás. Měli jsme obavu, aby se neztratil a netušili jsme, jak se ho zbavit. Asi po hodině se od nás odpojil a běžel (snad) domů.
Kochali jsme se pohledem na Plaze de Armas a koupili si Boleto Turistico za 70 Sol. Mimochodem pořádně zdražili. Jde o vstupenku asi do 20 zajímavých míst ve městě a okolí. Pak jsme zamířili na nákup jízdenek do Aguas Calientes. Byli jsme v šoku, jaká je tam velká fronta. Příchozí vždy dostane lísteček s pořadím a čeká na vyvolání. Dostali jsme číslo 45 a aktuální číslo bylo 38. Člověk by řekl, že jde o pár lidí a za chvíli budeme pryč. Nakonec jsme čekali 1,5 hodiny. Nepochopím, jak mohou obsloužit to kvantum lidí, které po nás ještě přišlo. Potkali jsme zde jednoho Slováka, který byl na cestách již asi 4 měsíce a tak nám dal několik cenných rad . Díky nim jsme pozměnili plán dnešního dne. a místo Cuzca jsme vyrazili za poznáváním ruin v blízkém okolí. Původně jsme očekávali, že tato prohlídka zabere celý den, ale opravdu se to dá zvládnout za půl dne a být při setmění již doma. Na autobusovém nádraží jsme si koupili lístek za 2 Soly k nejvzdálenější z ruin Tambo Machay spojované s kultem vody. Jde o incké lázně vytesané v kameni, ale voda je zde dost studená. Odtud jsme pokračovali k nedalekému hradišti Puka Pukará neboli k červené pevnosti. Jméno dostala díky tomu, že při určitém světle je narůžovělá.
Chvíli jsme postávali u silnice vedoucí zpět do Cuzca a stopnuli si autobus za 1 Sol k další z ruin Qenko, která sloužila jako astronomická observatoř a k uctívání bohů. Jde o velký vápencový útvar do nějž jsou vytesána kolečka, cik-cak čáry, schůdky, oltář a spousta dalšího. V určitém čase v určitý den některé z kamenů vrhají stíny pumy, lamy či kondora. Samozřejmě, že jsme tu v ten přesný čas a den nebyli a proto k nám přispěchala jedna paní, která nám vše ukázala na fotkách. Člověk žasl, jak měli vše vymyšlené a promyšlené. Název tohoto útvaru znamená cik cak a to podle vytesaných čar. Na tomto místě jsme zjistili, že se k nám žene nějaká bouřka, ale naštěstí se nám vyhnula a my došli do hotýlku suší. Poslední zastávkou dne byly zříceniny Sacsayhuamán neboli spokojený sokol. Tato pevnost dala Španělům při dobývání dost zabrat a nechybělo mnoho a nedobili by ji. Z období své slávy se do dnes dochovalo jen 20% z původní velikosti. I přesto jde o velkou impozantní stavbu tvořenu z obrovských kamenů (1 váží až 300 tun). Z chybějících kamenů si Španělé postavili své chrámy a domy. Pevnost se skládá ze tří klikatých řad zdí. Naproti hradbám je kopec Rodadero s tesanými sedátky, kterým se říká incký trůn a s vytesanými kameny jako skluzavka. Dříve zde byly i 3 kamenné věže o průměru 22 metrů, které pravděpodobně byly zásobárnou na vodu. V areálu bylo i pohřebiště inků. Ještě jsme vylezli na protější kopec se sochou Ježíše Krista a pak v poklidu sešli do centra Cuzca. Zde jsme opět potkali naše známé Poláky. Zašli jsme na večeři a dali si slavnostní peruánské jídlo – smažené morče s brambory. Bylo to velmi zajímavé jídlo, ale příště jsme si dali raději opět lamu:-). Chuť jsme si spravili zákuskem a horkou čokoládou. Restaurace to byla velmi příjemná. Majitelé zde měli i malé štěňátko boxera, se kterým jsme tam chvíli vyváděli:-). Dnešek byl zkrátka ve znamení psů:-). Pak už jsme šli jen do hotýlku spát.
Vstávali jsme v 5 hodin, i když já jsme nemohla dospat snad od 1 hodiny. Zavolali jsme si taxi na vlakové nádraží - takhle po ránu to bylo s dost velkou přirážkou – 10 Sol. V 6.15 jsme s vláčkem vyrazili směr Aguas Calientes nebo lépe řečeno na Machu Picchu. Vláček to byl luxusní, a aby ne, ze tu cenu 68 USD. Jen v něm byla pořádná zima a tak jsme během cesty dostali šálek čaje z koky. Málem jsme přejeli člověka, který si ustlal uprostřed kolejí, asi si špatně přečetl jízdní řád:-), všechno naštěstí dobře dopadlo. Krátce po 10. hodině jsme přijeli do Aguas Calientes a vzhledem k tomu že mrholilo, koupili jsme si lístky na Machu Picchu až na druhý den. Ještě jsme obhlédli odkud jezdí autobusy a vyrazili hledat ubytování. Nechali jsme se umluvit jednou paní, která nás odchytla na ulici a zavedla do hotýlku s jménem za 30 Sol s koupelnou s teplou vodou. Pokoušeli jsme se usmlouvat cenu, ale neslevila. Ale úspěch jsme i tak měli, za tuto cenu jsme dostali asi nejlepší pokoj, který zde byl. Bylo to tu zde takové malé staveniště, ale při pohledu z okna jsme usoudili, že jinde by to nevypadalo lépe.
Chtěli jsme si udělat výlet na nedaleký kopec Putucusi, ale výstup byl z technických důvodů uzavřen. Pravděpodobně byl problém s některým ze žebříků. Šli jsme se tedy zeptat do informací, co by nám doporučili jako náhradní program. Doporučili nám 3 hodinový výlet k vodopádu Mandor. A tak jsme vyrazili. Cesta vedla převážně po železničních kolejích, po kterých se již nejezdí, takže se moc dobře nešlo. Došli jsme k zahrádce s nápisem Mandor, kde jsme zaplatili vstupné 5 Sol a vyrazili k vodopádu. V zahradě byla spousta banánovníků, ananasovník a spousta dalších stromů a kytiček. Zahrada končila u vodopádu. Nebyl moc veliký, ale ta procházka za to stála. Cesta nás zmohla a tak jsme si trochu odpočinuli v hotýlku a pak vyrazili do termálních lázní. Nebýt toho, že vstupné 10 Sol se platí dole, odkud k lázním není vidět, asi bychom tam nešli. Voda v tamních 5 bazénech byla šíleně špinavá a vonět také nevoněla. Když jsme z vody vylezli, byli jsme pokryti vrstvou hnědé špíny. O tom, že tam byla hlava na hlavě raději ani nemluvím. Asi jsme zmlsaní z NP Lauca. Z bazénku jsme zamířili na večeři. Boj o zákazníky byl veliký a tak bylo těžké vybírat. Nakonec zvítězila grilovaná alpaka. Užili jsme si i zpestření v tom, že majitelé tam měli kočku, která spala na peci ve které se topilo. Zkrátka se vyhřívala:-). Tím ale zpestření neskončilo, při placení jsme zjistili, že jsme peněženky zapomněli v hotýlku. A tak se Michal musel proběhnout. Po dobu jeho nepřítomnosti se mnou číšník neustále konverzoval. Co kdybych mu chtěla utéct?:-)
Spát jsme šli celkem brzy, asi ve 20.30, protože jsme chtěli druhý den brzy vstávat.
Ve 2.30 nás probudil déšť, což nám začalo dělat starosti. Uklidňovali jsme se, že do 6.hodiny pršet přestane, ale bohužel se tak nestalo. Pršelo nepřetržitě do 7.30. V tu dobu jsme původně chtěli být již na Machu Picchu, abychom si atmosféru těchto ruin pořádně užili. Z hotýlku jsme nakonec vyrazili po 8. hodině a vyrazili na autobus za 12 USD (tam i zpět) na
Machu Picchu a v 9.15 jsme byli nahoře. Píše se, že není dovoleno nosit potraviny do areálu ruin a že se batohy kontrolují. Za tímto účelem je zde zřízena úschovna zavazadel za 4 Soly! Nás nikdo nekontroloval a lidí s jídlem jsme potkali několik.
Počasí bylo velmi pestré, chvíli pršelo, chvíli jen poprchávalo, na chvíli vysvitlo sluníčko. Každopádně ideální počasí bych si představovala úplně jinak. Všude poletovala spousta různých druhů ptáčků včetně zeleného kolibříka, který žije jen na tomto území. Rostla zde spousta kytek včetně několika druhů orchidejí. Vydali jsme se na velký okruh průzkumu ruin včetně přilehlých zajímavostí. Vyšplhali jsme se po zemědělských terasách až k chýši správce pohřební skály, odkud jsme měli celé Machu Picchu jako na dlani. Kochali jsme se tímto pohledem opravdu dlouhou dobu a nemohli jsme se vynadívat. Mraky se proháněli ruinami a halili tak trosky do tajemného oparu. Během cesty k inckému padacímu mostu jsme potkali našeho známého Slováka. Padací most musel plnit svoji úlohu úplně skvěle, byla to jediná přístupová cesta z protější hory a šlápnutí mimo znamenalo jednoznačnou smrt – pád ze strmé skály několik desítek metrů dolů snad ani jinak končit nemůže. Následovala důkladná prohlídka levé části ruin, kde se nachází chrám tří oken, posvátné náměstí, chrám nejvyššího kněze se sakristií, Intihiutana a posvátná skála. Za posvátnou skálou je brána, odkud je možné do 13 hodin vyrážet na výletu na přilehlé kopce Wayna Picchu, Huayna Picchu, odkud je netradiční výhled na Machu Picchu. Zpět je nutné se vrátit do 16 hodin. O Huayna Picchu jsme věděli z průvodce a díky pozdějšímu příjezdu jsme věděli, že tento výlet nestihneme. O Wayna Picchu jsme však nic neslyšeli a tak nás zlákala hodinová vycházka, a tak jsme se na ní ve 12. 45 vydali. Realita byla však poněkud jiná, jen cesta nahoru nám trvala hodinu. Chtěli jsme se pokochat okolím a vyhlídkou na okolní kopce, jenže za lijáku, který začal, moc dobrá viditelnost nebyla. Při sestupu se nám podařilo díky špatně značeným cestám zabloudit – slézali jsme po jiném svahu. V zádech jsme měli skupinu Japonců, kteří za námi šli jak beránci a neměli tušení kam cesta vede. Raději jsme se tedy vrátili nahoru a pokračovali zpět známou cestou. To nám zabralo asi půl hodiny a byli jsme v časovém presu... Přece jen nám vlak odjížděl v 16 hodin, lístek byl drahý a další vlak ten den nejel. Další půl hodinu nám zabrala cesta dolů a bylo 14.30. Zběžně jsme si prohlédli zbytek ruin a spěchali na autobus, do kterého jsme nastoupili celí promočení. Autobus jel naštěstí skoro ihned. Během cesty nám u každé serpentiny mával malý, asi 10 letý, Indián. Klobouk dolů před jeho fyzičkou. Na mostě pod kopcem opravdu běžel před autobusem, který mu zastavil, nabral jej a klučina si šel vybírat svoji odměnu za předvedené divadýlko. Rádi jsme mu nějakým penízem přispěli. Do Aquas Calientes jsme dorazili v 15.10, rychle jsme zaběhli pro naše batohy uschované v restauraci pod hotýlkem, kde jsme spali a pak hurá na vlak. Na nádraží jsme měli ještě nakonec čas na kompletní převlečení do suchého a zakoupení horké čokolády. Představa, že pojedu celé 4 hodiny vlakem v mokrých věcech by nebyla moc lákavá. Zjistila jsem, že mé skvělé barmské vodotěsné hodinky jsou nějaké zamlžené. Kupodivu se však po několika dnech odmlžili a stále fungují. S postupujícím časem totiž narůstal i chlad. Během této cesty nám však nedali ani ten horký čaj z koky, což nechápu za ty peníze. Do Cuzca jsme dorazili znavení ve 20.20. Nechali jsme se taxíkem za 3 Soly odvézt do našeho hotýlku, zašli na večeři do pizzerie a ve 23 hodin zalehli ke spánku.
Vstávali jsme v 8.30 a v 9.30 vyrazili na prohlídku Cuzca. Jako první jsme zamířili do incké uličky s 12hraným kamenem. U kamene stál vyšňořený Indián, se kterým bylo možné se za drobný peníz nechat vyfotit. Jeho výraz byl hrdý a na dotaz, kolik chce zaplatit pouze pootočil hlavu na druhou stranu, nenápadně otevřel váček na peníze a čekal, co do něj vhodíme.
Dalším cílem byla katedrála na hlavním náměstí, která stojí na místě bývalého inckého chrámu Virakoči. Katedrála má 3 části. V interiéru se nachází spousta zrcadel, to aby Španělé indiány nalákali do kostela, spousta zlata, obrovských obrazů - na jednom z nich je vyobrazena Poslední večeře páně, kde je jako hlavní chod morče. Výzdoba byla vskutku
skvostná. Vstupné bylo 16 Sol. Chtěli jsme nahlédnout i do Jezuitského kostela, kam měl být vstup zdarma, ale ukázalo se, že i zde vybírají vstupné. Kostelů bylo pro ten den dost a tak jsme pokračovali za dalšími památkami, jako je incká ulička Loretto. Ta je lemována starými inckými zdmi, tentokrát však z kamenů rovně naskládanými. Tento prvek se objevoval u význačných staveb jako jsou chrámy. Jinde jsou kameny perfektně do sebe zasazené, ale nejsou udržovány přesné řady. Cestou jsme potkali zajímavého Čechoaustralana, se kterým jsme se na dost dlouhou dobu zapovídali. Následovala návštěva Muzea Inků a pak oběd. Posledním místem, kam jsme zašli byl bývalý Chrám Slunce Corincha, v současné době dominikánský klášter. Šlo o nejbohatší chrám, jehož zdi byly obloženy pláty zlata či stříbra. Byly zde uloženy různé předměty ze zlata, šlo především o obětiny, např. nemluvně v životní velikosti. U chrámu bylo i pole o rozměrech 100 x 200 metrů na kterém byly kukuřičné klasy ze zlata a stříbra. V chrámu se konaly různé ceremonie, uctívali se bohové a sloužil také jako observatoř. Dochovala se pouze spodní část zdiva, která po staletí odolává zemětřesením, která jsou zde dost častá. Jsou zde dochovány chrámy bouře, duhy, měsíce a hvězd. Po zlatu však samozřejmě není ani památky, to již dávno skončilo v rukou Španělů a my už známe jen legendy. Nachází se zde i „zlatý“ nákres kultů, které inkové uznávali.
Ještě jsme si objednali zájezd na další den do Posvátného údolí za 25 Sol a šli utrácet za suvenýry. Pak již jen večeře a jít spát. Tento a další den se konala slavnost kříže a po setmění se u každého chrámu hraje a zpívá.
Vstávali jsme před 8 hodinou, abychom v 8.50 byli u cestovky a mohli vyrazit za poznáváním Posvátného údolí. Při čekání jsme narazili na dalšího člověka, který má něco společného s Čechy, tentokrát šlo o Argentince, jehož rodiče pocházejí z Čech. Mluvit česky moc neuměl.
Po 9. hodině jsme autobusem vyrazili směr Pisaq, Ollantaytambo a Chinchero. Projížděli jsme Posvátným údolím kolem řeky Urubamba. Údolí je dlouhé asi 700 km a Inkové jej přirovnávali k mléčné dráze na obloze.
V 10.30 jsme dorazili do koloniálního Pisaqu, kde je proslavené tržiště, kde dostanete na co si vzpomenete. Poté jsme se vydali do inckého Pisaqu, který ční nad koloniálním Pisaqem. Pisaq, ačkoli je jen 30 km od Cuzca byl druhým nejdůležitějším městem Inků. Jde o rozsáhlé území se spoustou terasovitých políček a zbytků staveb. My jsme navštívili jen oblast posvátného místa, Intihuatana, nejdůležitější místo inckých měst. Odtud šlechta „komunikovala“ se Sluncem nebo spíš s Virakočou, který je symbolicky ještě nad Sluncem, a „předvídala“ dobu vhodnou pro sázení a sklizeň. Tyto observatoře, Intihuatany, jsou na všech důležitých místech a jejich chrámy mají vždy jako jediné kulatý půdorys. Mimo observatoře jsou zde i zdi zasvěcená kultům jako je bouře, duha atd. Vchod do chrámu je lehce rozlišitelný, je ze zdvojeného zdiva. V areálu je i jedna odlišná stavba z předincké doby. Jde o posvátnou stavbu porobeného národa. Po dobití tohoto území Inkové stavbu ponechali, využili poznatků národa a přistavili si své posvátné stavby.
Po návratu k k parkovišti mě zaujal zajímavý nástroj na loupání pomerančů, z kterých se pak lisovala pomerančová šťáva. Následoval přesun do městečka Urubamba neboli „Pavoučí placka“, do restaurace typu sněz co můžeš za 15 Sol. Další zastávkou bylo městečko Ollantaytambo neboli sídlo inckého vojevůdce Ollantaye. Nachází se v půli cesty z Cuzca na Machu Picchu – je to náhoda? Dle jedné teorie nikoli, Inkové si zkrátka potřebovali při cestě někde odpočnout. Ruiny města jsou dost dochovalé, město však nikdy nebylo dostaveno. Než se tak stalo, vtrhli sem Španělé. Jsou zde však ukázky způsobů stavby Inků. Nejdříve byly postaveny terasy a teprve na nich se začalo se stavbou budov. Důkazem toho je zdvojený vchod do chrámu za nímž, je terasa. Na stěnách posvátných míst jsou kamenné výstupky na stěnách obytných budov nikoli. Z toho se usuzuje, že jde o posvátné písmo, něco jako brailovo písmo pro slepce. Názorně je zde i ukázáno, jak sem byly kameny dopravovány po nakloněné rovině z protilehlého kopce. Kvádr byl obtesán a byly na něm zachovány výstupky, kolem nichž se omotaly provazy a pak se po neustále sestavovaných nakloněných rovinách kvádr tahal nahoru. Incká věda a umění byly mnohem komplikovanější, než si v dnešní době dovedeme představit. Nebude asi ani náhodou, že všechna důležitá incká města ležela na jedné přímce, která má stejný sklon jako zemská osa vůči ose otáčení zeměkoule. Jen v opačném směru, Inkové totiž uznávali rovnováhu, chtěli tím docílit harmonie světa.
Na protější straně obydlené skály je jakýsi depozitář, do kterého se ukládaly potraviny na horší časy. Kus skály zde připomíná hlavu vousatého starce – Inkové tvrdili, že jde o prostředníka mezi nimi a Sluncem. Pod terasami je oblast věnovaná kultu vody, kterou zde Inkové uctívali. Ukazují zde i jednu zajímavost. Pramen vytéká z 3 stupňovitého výklenku a když se po něm přejede prstem, přestane stříkat do dálky a začne stékat po stěně. Pokud se přejede prstem zpět, voda opět začne stříkat do dálky a přestane stékat po stěně.
Poslední zastávkou bylo městečko Chinchero – incké koloniální městečko. Na inckých základech je postaven koloniální kostel. Na planině před kostelem je obřadní kámen k uctívání vody, který se používal i k předvídání úrody, podle toho kterým směrem se dala tekutina nalitá do žlábku vytesaného v kameni. Kolem kostela je opět spousta terasovitých políček, na kterých se pěstovaly především brambory a kukuřice. Kukuřice je vůbec v Peru nejpěstovanější plodinou a Peruánci ji konzumují na různé způsoby. Od pradávna z ní dělají i kukuřičné pivo z názvem chicha.
Do Cuzca jsme dorazili již za tmy kolem 19.h. Ještě jsme zašli na internet a pak jen zpět do hotýlku
Michalovi se v noci udělalo špatně, a tak jsme museli změnit náš plán vyrazit do Tipónu. Michal strávil celý den v posteli, polykal prášky a popíjel čajíčky. Pan domácí mu dokonce uvařil čaj z muni a cocy, což je prý účinný lék – třeba to opravdu zabralo. Já jsem pokračovala v prohlídce Cuzca. Nakoupila jsem několik posledních suvenýrů a zašla do města na oběd. Odpoledne jsem zašla na vyhlídku ve tvaru pohřební věže na jejímž vrcholku ční postava inckého vládce Pachacuteca, odkud je hezký výhled na celé Cuzco. Odtud jsem zašla do Muzea Coricancha, kdy byly modely incké Coricanchy, nákresy Cuzca jako pumy, dokumentace vykopávek z roku 1935 a 1993. Dále zde bylo několik lebek, jako ukázka léčebných zákroků Inků. Novorozeňatům na hlavu dávali destičku, aby lebka byla šišatá. Lidé s takovouto šišatou hlavou byli totiž uznávanými osobami. Dále zde byla popsána trepanace lebky – člověk byl nejdříve omámen kokou, poté se udělala díra do lebky, která se následně překryla plátem zlata či stříbra. a večer jsme šli zase spát:-)
vstávali jsme po 6.30, nasnídali se, sbalili věci a v 8 hodin vyrazili taxíkem za 5 Solů na letiště odkud jsme letěli do Limy. Při odbavení na letišti jsme si řekli o místo na pravé straně u okénka. Má odtud být dobrý výhled na vysoké hory kolem nichž se létá dost blízko. Nic extrémně zvláštního jsme však neviděli. Zaplatili jsme letištní taxu 29 Sol za 2 osoby a čekání jsme si zkrátili posezením u internetu. Byl sice 4 krát dražší než jinde v Peru, ale i tak pro nás dost levný. let proběhl vpořádku. Po příletu jsme se pokoušeli rekonfirmovat letenky na mezikontinentální let přímo na letišti. Bohužel nám však dali jen telefonní číslo a tak jsme stejně museli telefonovat. Díky tomuto zdržení nám ujel minibus urbanito do centra Limy (10 Sol)- je to nejlevnější způsob, jak se dostat do centra, dalším způsobem jsou pak jedině předražené taxíky. Museli jsme tedy čekat na další bus, který měl jet za 20 minut. Po 30 minutách jsme se tedy šli zeptat, kdy se pojede. Odpověď zněla, že je třeba minimálně 4 osob a že my jsme jen dva. Další letadlo, ale letí za 15 minut a tím jistě přiletí další zákazníci, ať tedy ještě vydržíme. Bohužel z letadla si nikdo nevybral tento spoj, asi všichni jezdí předraženými taxi za 20 USD. Ale společnost se zachovala slušně a odvezli nás samotné. Pravdou je, že nám rozmluvili námi vybraný hotýlek z LP, doporučovali nám, abychom šli raději do čtvrti Miraflores a nikoli do centrální Limy. My jsme však chtěli do centra a tak nás odvezli alespoň do luxusnějšího hotýlku La Plaza za 50 Sol, nebyl zrovna z nejlevnějších, ale cítili jsme se zde alespoň bezpečně. Pokoj byl přepychový - na místní poměry:-)- dokonce s televizí se 100 programy.
Udělali jsme si ještě odpolední procházku na hlavní náměstí. Hned na začátku cesty se nás ujal jeden děda a doporučoval
nám skvělou směnu peněz, za výhodné kurzy. Směnárna však byla pouliční, a tak jsme s díky odmítli a pokračovali dále v cestě. Děda nás doprovodil až na hlavní náměstí a řekl nám mnoho zajímavého o Limě. Prohlédli jsme si hlavní náměstí lemované kostelem a vládním palácem a zamířili do kostele San Francisca, kde jsou obrovské katakomby. To byl tedy zážitek, tři patra s bizarně poskládanými kostmi stálo za to. Po opuštění kostela se mi však nějak těžce dýchalo a divný pocit jsme měla ještě druhý den. Cestou jsem si ještě koupila svetr z alpaky a pak zamířili ulicí plnou obchodů do hotýlku, v jehož blízkosti jsme si dali pečené kuře s hranolky za 1O sol. Bylo teprve 19 hodin, ale pořádná tma, což není vhodné na procházení se po ulici Limy. A tak jsme se šli dívat na pokoj na televizi až jsme usnuli.
Vstávali jsme po 7. hodině a zašli na celkem chudou snídani, vzhledem k tak drahému hotelu. V 8 hodin jsme si stopli taxíka, aby nás zavezl na zastávku autobusu, který jezdí na archeologické naleziště Pachacamac. Taxikář nás někam odvezl a dal nás do rukou policisty, že ten nám již poradí, který autobus je ten pravý. Policista, řekl ať chvíli počkáme než autobus pojede. V Limě se však opravovala jedna z hlavních ulic a tak po 30 minutách k nám policista přišel a řekl, že autobus odsud nejede, že si budeme muset stopnout taxíka, který nás odveze na jiné místo. Trochu nás to překvapilo. Sám nám však taxíka stopl a ten nás opravdu zavezl na místo odkud autobusy jezdí. Zrovna jeden stál na zastávce a tak jsme nemuseli ani čekat. Jízda to byla opravdu zajímavá. Jízda stála za to, řidič v dopravní zácpě kličkoval co to šlo, pohůnek naháněl. Projížděli jsme ulicí, kde byla spousta obchůdků specializujících se na náhradní díly na auto – na blinkry, na zrcátka, na pneu, na disky...
Do Pachacamacu jsme dorazili krátce po 10. hodině a bylo zde na rozdíl od Limy ošklivé počasí, oblohu zahrnovala pobřežní garua , a tak nebylo nic moc vidět. Opravdu jde o rozsáhlé ruiny z nichž si lze jen těžko představit dřívější krásu a slávu. Na nalezišti jsme strávili asi 2 hodiny a pak si šli k silnici stopnout zpáteční autobus. Právě jeden přijížděl a dokonce na nás chvilku i počkal, abychom ho stihli doběhnout. Vysadil nás na okraji centra, odkud jsme si vzali taxi za 5 Sol. Při nastupování se Michala pokusil jeden malý klučina okrást. Sáhl si do kapsy, ve které však stejně nic nebylo, taxikář to zaregistroval a tak nás v autě raději zamkl – ostatně my bychom se zamkli i tak sami, tady člověk opravdu nikdy neví. Zarelaxovali jsme si na hlavním náměstí, vychutnali si poslední chvilky v Peru a cca v 16 hodin jsme se vrátili k hotýlku sbalit si věci. A pak už směr letiště. Stopnuli jsme si taxi, které nás za 20 Sol odvezlo na letiště. Cesta se taxíkáři asi moc nevyplatila, protože u vjezdu na letiště jej zastavila policie, které nestačily předložené dokumenty a tak mu zabavili doklady, aby se k vyřízení vrátil až nás odveze před halu. Při odbavování objevili v mém malém batohu dárky z kamene, a tak jsem si je musela přebalit do velkého batohu - asi si mysleli, že bych kapitánovi tloukla kamenem do hlavy, Na letišti jsme utratili poslední penízky, zaplatili 30, 25 Usd letištní taxu a čekali do 19.55 na odlet směr Madrid.
Cesta proběhla v pořádku, do Madridu jsme přiletěli kolem 14. hodiny. Vyhledali jsme stánek ve, kterém pro nás měli připraveny poukazy na ubytování v centru Madridu. Totiž vzhledem, k tomu, že další náš spoj směr Vídeň jel až druhý den v 9 hodin, musela nám letecká společnost zajistit ubytování. Minibus nás odvezl před hotýlek Senator. Byl to ale luxus, vůbec jsme se tam s těmi batohy a oblečením nehodili. Na recepci jsme si přečetli, že ubytování zde stojí 600 EUR. Po zabydlení jsme vyrazili na prohlídku centra – podívali jsme se na sochu medvěda ožírajícího arniku, což je symbol Madridu, na královský palác a hlavní náměstí. Dali jsme si si večeři a znaveni z veškerého toho cestování jsme se vrátili do hotýlku, na chvíli si pustili televizi a šli spát.
Vstávali jsme po 5 hodině, abychom stihli snídani po 5.30 a v 6 hodin byli na recepci, odkud nás opět vezl minibus na letiště. Vše proběhlo v pořádku a do Vídně jsme přiletěli kolem 12.hodiny. Před letištěm na nás čekal Jirka, který nás odvezl do Brna, kde jsme si zašli na společnou večeři. A v 18 hodin jsme nasedli na autobus Studen Agency směr Praha. A to je konec naší cesty.