Naše cesta začala dne 10.1.2005 ve složení: já, Michal, Martina a Pavel. Použité kurzy: 1USD = 38 Bath, 1USD = 850 až 890 Kyat, 1USD = 25Kč
V 9h odlet z Prahy do Bangkoku přes Kyjev. Do Bangkoku jsme díky 6h časovému posunu přiletěli následující den v 5h ráno. Přesun Kyjev-Bangkok trval 9h, šlo o vzdálenost 7393km.
V 5h ráno jsme přistáli v Bangkoku a po odbavení a vyřízení všech nutných náležitostí jsme se vydali hledat vlakové nádraží. odkud je nejlevnější cesta do centra Bangkoku. Najednou se za našimi zády ozve :"Á Češi, kam míříte?." Byl to jakýsi Honza s Luckou. Také měli namířeno na vlak a vzhledem k tomu, že Honza již v Bangkoku byl, přesně věděli kudy kam. A tak jsme se k nim přidali a alespoň dostali pár informací o Bangkoku. Bylo to velmi příjemné setkání.
Cesta do centra trvala vlakem asi 1h a stála pouho pouhých 5B narozdíl od taxi, který stojí kolem 250B. Během té doby jsme mohli pozorovat ruch 8milionového města, jeho rozlehlé periferie s osmi proudými silnicemi. Ve čtvrti ..... jsme přestoupili na autobus číslo 53 (za 4B), který nás již dovezl ke Khao San, což je hlavní turistická ulice Bangkoku. Cesta trvala asi půl hodiny - to ještě nebyla ta pravá dopravní zácpa. V okolí Khao San jsme se rozhlédli po nějakém tom ubytování. Vzhledem k tomu, že byla hlavní sezóna,nenašli jsme nic volného a levnějšího než Sitdhi Guest House za 300B na den za dvoulůžkový pokoj. Musím říct, že toto ubytování bylo nejhorší z celé naší další cesty. Malá špeluňka s hučícím větrákem, bez větráku naprosto nedýchatelno. Sice s příslušenstvím, ale jediné "okno" vedlo na chodbu, ale v okně nebylo sklo ale jen síť, takže z chodby bylo vše slyšet. V 9h jsme vyrazili na Myanmarskou ambasádu vyřídit si víza. Nejdříve jsme museli najít autobus číslo 507(10B) na několika proudé silnici různě se křižující. Autobus nás měl přiblížit k Lumpini parku, odkud by ambasáda neměla být daleko, takže pak půjdeme pěšky. Po vystoupení z autobusu jsme se asi 50x ptali, kudy na ambasádu. V 11.15 jsme ji konečně našli - blízko to fakt nebylo:-(. Další naše překvapení nastalo, když jsme otevřeli dveře ambasády a tam byla přecpaná čekárna. Chvíli jsme nechápali co to má znamenat. Pak nám jeden mladý Američan, který si úspěšně vystál frontu, sdělil, že to je fronta tak na celý den a že je dost možné, že dnes už se na nás řada nedostane a že vystavení víza trvá 3 dny. Tak to nás uzemnilo. Všude při zjišťování informací o cestě jsme se dozvídali, že pokud člověk zajde na ambasádu, udělají mu víza bez problémů do druhého dne - nikde zmínka o frontách, nikde zmínka o 3 dnech:-(. Čekat se nám rozhodně nechtělo, tak jsme zvolili záložní variantu - nechat si vyřídit víza u jedné z mnoha zprostředkovatelen na Khao San.
Unaveni hledáním jsme si na cestu zpět vzali taxi, žluto-zelené, pak jsou ještě červeno-modré. Cesta nás nevyšla draho asi jen 80B, což je dvakrát více než cesta busem na ambasádu.
Na Khao San jsme se tedy začali zajímat o vyřizování víz. Opět jsme byli mimo, když jsme slyšeli délku vyřízení od 3 do 5 dnů. Nakonec jsme se v jedné zprostředkovatelně dohodli na vyřízení víz do 2 dnů, ale za skoro dvojnásobnou cenu (1400B namísto 800B na ambasádě), jinak to zkrátka nešlo a posun letenky by vyšel mnohem dráž. Překvapilo mě, že prodavač měl napsaný ceník, kolik stojí víza podle toho do kolika dnů je člověk chce. Pomalu jsme si začali zvykat na realitu, že nic není nemožné, zvlášť pokud se pořádně zaplatí:-). Teď již se na to díváme s úsměvem na tváři, ale při zaplacení peněz a následném čekání jsme trnuli, zda-li na nás za 2 dny večer budou čekat pasy s vytouženýma vízama...
Čas pokročil a v žaludku už nám notně kručelo. Zašli jsme tedy na naše první jídlo v Thajsku. Dle očekávání bylo velmi dojemné, úplně nás rozbrečelo. Ale jak jsme zjistili později, nebylo to nic ve srovnání se zítřejší večeří. Po obědě jsme si ještě zakoupili celodenní výlet na příští den a pak konečně relax. Ačkoli jsme byli dost utahaní, spát se nedalo. Horko a hluk dělali své. Přesto jsme se v 18,30, kdy jsme spolu s Honzou a Luckou vyrazili na večeři, cítili odpočatěji. Zašli jsme do typické pouliční hospůdky - míra pálivost byla kupodivu nulová, asi jsou zvyklí na turisty:-). Následovala večerní procházka a pak pokus o spánek. Opravdu jen pokus protože časový posun a hluk nevytvořily ty pravé podmínky.
Vstali jsme v 6h a vyrazili k cestovce, odkud jsme měli v 7h ráno vyrážet na
výlet za 500B. Krátce po 7h jsme opravdu vyjeli. První zastávka byla u
výrobny kokosového cukru - mimochodem moc chutný:-). Všude kolem byli samé
kokosové plantáže, takže cukru a dalších kokosových výrobků musí mít všude
dost. Cukr se vyrábí ze šťávy, která vytéká z naříznutého květu kokosu, ta
se pak nad ohněm vaří, až se veškerá voda odpaří a zbude hustá kaše, která
se vylévá do kalíšků a při zchladnutí ztvrdne. Cukr je hnědý, ne bílý jak
známe u nás. Další zastávka byla na plovoucích trzích. Nejdříve nás povozili
motorovou lodí po kanálech k trhám, kde bylo nutné si doplatit nemotorovou
lodičku (za 100B), pokud člověk chtěl jet mezi trhovníky. My jsme se
spokojili jen s motorovou loďkou a zbytek jsme si prošli po souši. Takových
druhů ovoce jsem snad nikdy neviděla, většinu z toho jsem nedokázala vůbec
pojmenovat. Ze známých mohu jmenovat, ananas, banány, meloun, lichi,
jackfruit, kokos. Některými kousky jsme se nechali rádi zlákat a hlavně jsme
se osvěžili kokosovým mlékem.
V 11h jsme zamířili na oběd a pak do zábavního parku a na krokodýlí farmu.
U vchodu byli 2 tygři se svým krotitelem, se kterými bylo možné se vyfotit,
samozřejmě za poplatek. No my jsme nelenili a tak máme fotku s tygry:-).
Následovalo focení s malými slony a pak jsme zamířili na sloní show, která
se nám moc líbila. Myslím, že to mají moc hezky připravené. nejdřív diváka
seznámí s osudem slonů - k čemu se kdy používali - a pak se předvedli, co
vše dnes sloni dovedou. Třeba takový fotbal. v tom byli sloni opravdu
dobří:-). Každý měl dres se jménem nějakého světového hráče např. Zidane či
Backham. Někteří sloni dostávali i žluté karty, jeden i červenou za napadení
rozhodčího. Fakt moc hezké. Na sloní show navazovala krokodýlí show. A to
jsem tedy také žasla. To co tam ti dva šašci vyváděli s krokodýli, to člověk
nechápal. Mimo jiné jeden z chlápků vstrčil hlavu do krokodýlí tlamy... Pak
jsme se šli projít po krokodýlí farmě. Tolik krokodýlů se fakt asi hned tak
nevidí. Jsou rozděleni do několika bazénů a to podle věku a druhu. Nejstarší
kategorie byla s věkem 50-70 let - kousky tam byli opravdu obrovské.
Pak už jen následoval návrat do Bangkoku, kam jsme přijeli cca v 16,30. Po
krátkém odpočinku jsme vyrazili v 19h na večeři. Zavítali jsme do jednoho
bufetu na ulici. Z večeře si pamatujeme jen to, že byla rýže a něco děsně
pálivého k tomu. Po té co jsme se vybrečeli jsme se zvedli a s kručícími
žaludky odešli o ulici dál, kde prodávali naprosto skvělé palačinky s
banánem a čokoládou. Vřele doporučujeme, je to stánek na rohu:-).
Vstávali jsme v 8h a vyrazili za poznáváním Bangkoku. Naším cílem byl královský palác. Nejdříve jsme nemohli najít přechod pro chodce a pak nás těsně před palácem odchytl nějaký dohazovač, který nám začal tvrdit, že dnes je "special Budha day" a turisti do paláce nesmí a že nám doporučí jiný okruh po památkách. Musím říct, že na to šel šikovně a málem nás zviklal. Naštěstí jsme se rozhodli vše prověřit. Palác byl samozřejmě otevřený a u brány byl nápis, aby turisté neakceptovali jakékoli nabídky povození se tuktukem, jež jsou před palácem nabízeny. Takže nikdy nikomu v Bangkoku nevěřte, pokud začne sám něco nabízet. Lístek do paláce byl o něco dražší (250B) než jsme měli informace, ale možná je to proto, že je platný i pro návštěvu dalších asi 2 památek, kam jsme se samozřejmě už nevypravili, protože tolik času jsme neměli.
Tak velké množství chrámů a chrámečků na tak malém území nelze ani vstřebat
natožpak nějak popsat. Zmíním se jen o těch důležitějších stavbách.
Nejuctívanější je chrám smaragdového Budhy. Je v něm zakázáno fotit, ale s
dobrým zoomem se dá udělat fotka i zvenku. Budha je jen asi 75 cm vysoký a
je usazen na vysokém sloupu. Během roku je dle ročního období převlékán do 3
různých oblečků. převlékání provádí sám král. Soška samotná má dost pohnutou
historii, byl nalezen při úderu blesku kolem roku 1400 a pak už jen putoval
z místa na místo až se roku 1780 usídlil zde.
V areálu se nachází i model kambodžského Ankchor Watu, který ve své době
patřil Thajsku.
Některé další chrámy jsou zavřené, některé otevřené. Co mají všechny společné je jejich překrásná výzdoba. Jsou mezi nimi i dva trůní sály. Kolem 12h jsme si zašli na oběd do přístaviště odkud jsme pak loďkou přejeli na protější břeh na prohlídku Wat Arun neboli Chrámu rozbřesku. Jde asi o 70m vysokou stavbu, která se od brzkého rána třpytí v odlescích slunce. Je krásně zdobená malbami a štukovou výzdobou. Patří údajně k jednomu z nejstarších chrámů v Bangkoku.
Po přeplutí řeky zpět naše kroky směřovali k chrámu Wat Po neboli k chrámu
odpočívajícího Budhy. Socha je dlouhá 46m a je celá pozlacená. Jen chodidla
budou mít 3m a jsou na nich zachyceny výjevy ze života Budhy. V areálu je
opět spousta dalších chrámů a desítky pozlacených sedících Budhů v
podloubích kolem nich. Skleněná výzdoba v zapadajícím sluníčku dostávala ty
správné odstíny. Den se začal krátit a nám se blížila doba k vyzvednutí
víz.K přepravě do hotelu jsme tentokrát využili místní lodní MHD - to je
také pěkný zážitek. je to fakt prostředek MHD. Držíte se úchytů u stropu,
odráží se od břehu jakmile poslední člověk vystrčí jednu nohu z lodi, fakt
rychlovka.
V 17,30 jsme procházeli kolem zprostředkovatelny víz a nenápadně se zeptali jak to vypadá. Chlápek vypadal celkem nechápavě a že přece až v 18h. Trochu nás to znervóznělo. Přišli jsme tedy v 18h, on nás hezky usadil, povídal a povídal a jestli prý někam spěcháme. Naše nervozita silně rostla a hlavou nám běhaly černé myšlenky - kolik bude stát nová letenka, co s tou zítřejší letenkou, dostaneme se do Barmy?- ale nikomu se nechtěla vyřknout přímá otázka. Nakonec k tomu došlo a odpověď zněla, že pasy odvezli na nějaké jiné místo. Každopádně v 18,45 přijel nějaký rychlý posel a v ruce držel naše pasy a byly v nich víza. To nám všem spadl takový kámen ze srdce, že se divíme, že nenastalo další zemětřesení. Já osobně je podezřívám, že na naše víza zapomněli a narychlo vyřizovali jejich vystavení. Ale co hlavně že je máme a další den můžeme odjet do námi vysněného Myanmaru.
Celí rozjaření jsme vyrazili na večeři - pro jistotu do restaurace, kde jsme byli předevčírem s Honzou, tam nám totiž opravdu chutnalo no a pak na palačinku, bez ní to už nešlo:-).
Podnikli jsme večerní procházku po Khao San, kde se dá sehnat snad úplně všechno, včetně průkazek ISIC, ITIC, novinářských průkazů atd. Poslali jsme ještě mailem pozdravy domů a šli spát. Čekalo nás brzké vstávání.
Vstali jsme ve 4,30 a v 5h vyrazili do ulic stopnout nějaké taxi. Bangkok je fakt velký a žije 24h denně, takže jsme u hlavní silnice ani nestihli sundat batohy ze zad a již nám jeden taxikář zastavil. Domluvili jsme se na ceně 260B a vyrazili na letiště. K našemu překvapení jsme na letiště dojeli již za 30 minut (Bangkok sice žije i v noci, ale bez dopravních zácep). Vzhledem k tomu, že jsme na cestu počítali se 2 hodinami, měli jsme na letišti dost času. Počkali jsme si na náš check-in, zaplatili 500B odletovou taxu a hurá do letadla, které letělo v 8,15. Thai airlines nás velmi mile překvapili, vyšperkovanou výzdobou, obsluhou a úslužností. Při odchodu z letadla dokonce každá žena dostala kytičku orchidejí do klopy, což bylo velmi milé. Let trval asi 1h, ale vzhledem k časovému posunu o 30 minut zpět oproti Bangkoku jsme vlastně do Yangonu doletěli v 8,45.
Před letištěm jsme odchytli taxi za 4USD. Taxikář nás celou dobu přemlouval, abychom si jej pronajali na cestu po Myanmaru. Byl velmi dobře připraven a dost nás nahlodal. Dohodli jsme se, že se po promyšlení ozveme. Nechali jsme se ubytovat v Garden GH nedaleko Sule pagody - 10USD za double. Sule pagoda je asi 2000 let stará a v její stupě je 1 Budhův vlas. Během staletí byla přestavována, takže dnes již nikdo neví, jaký tvar měla původně a kdy přesně vlastně vznikla.
Po delší poradě jsme se rozhodli, že si opravdu na část naší cesty pronajmeme průvodce. Čas setkání jsme určili na 17h. Mezitím jsme se zašli porozhlédnout po městě a najíst se do thajské restaurace - jinou jsme nenašli:-)
V 17h na recepci bohužel nepřijel dotyčný taxikář ale jeho kolega. Byli jsme trochu zklamaní, ale nakonec jsme se s ním přece jen dohodli na 13ti denním výletě. Za zmínku stojí to, že cena se nepočítá na dny, ale na oblasti které se navštíví. Smlouvu jsme jeli uzavřít přímo k němu domů. Cestou nás zavezl k Chanukhtatgyi Pagodě, kde je socha odpočívajícího Budhy, který je dlouhý 65m, tj. je delší než ten v Bangkoku. A ke všemu je i hezčí, není celý zlatý, ale je tak nějak přirozený a má hezké oči.
Večer jsme se zašli informovat na internet. Narazili jsme na hotel, kde bylo 10 minut za 1USD a pak na "kavárnu", kde byl jeden email za 400K.
Vstávali jsme v 6,30 a v 7h šli na snídani - toasty s máslem a džemem plus káva. V 8h na nás již před hotelem čekal náš "šéfík" Ko Soe se svojí Toyotou. K tomu jen poznámka, že auta mají sice volant vpravo, ale jezdí se také vpravo, takže spolujezdec je vlastně takový navigátor. Po tomto zjištění nám bylo hned jasné, proč je cizincům zakázáno v Myanmaru řídit auto. Po setkání jsme hned vyměnili 300USD za nejvýhodnější kurz naší cesty 890K za 1USD, byl to pořádný balík, protože nejvyšší bankovku mají 1000K, takže tajné kapsičky jsme mohli rovnou odepsat, stačil batůžek:-). Nasedli jsme do auta a vyrazili směr Bago. Cestou jsme zastavili u kachní farmy a u pagody 4 tváří, která se nyní opravuje. Název je výstižný pagoda se v podstatě skládá ze 4 zády k sobě sedících Budhů.
V 10,30 jsme dojeli do Kha Khat Wain Kyaung, jde o klášter, kde studují
mladí mniši. V 10,30 začíná oběd. Nejdříve se objeví dlouhé zástupy mnichů,
kteří míří do jídelny - však je zde přes 1000 mnichů. U vchodu dostávají od
dobrovolníků rýži do svých misek. Jedním dobrovolníkem jsem se stala dokonce
i já. Jedna z žen, které rýži nandávaly, ke mně přistoupila a dala mi do
ruky misku a že prý mám jít také nabírat. No co jsem mohla dělat, misek na
nabírání mnoho nebylo a tak jsem se do toho pustila, přece jen 1000 mnichů
je na obsluhu dost. A tak jsem byla překvapená já i mniši:-). Zprvu jsem si
myslela, že si nabírání mám jen vyzkoušet a pak misku vrátím té ženě, ale
žena zmizela. A tak jsem nabírala a nabírala a říkala jsem si sakra, kdy už
bude konec té fronty:-)
Poté jsme se zašli podívat do obrovské jídelny, kde mniši spořádaně jedli u malých stolečků v čele s představeným kláštera. Z oběda mniši opět odcházeli spořádaně v řadách, dle daných pravidel. Mířili do učebny na hodinu Budhových mouder. Vyučování spočívalo v tom, že se nejdříve opakovaly nějaké předchozí texty a pak se začali předčítat texty nové. Řeknu vám, když celý sál začal text odříkávat, úplně mě začalo mrazit po celém těle. Takové hřmění, v tom byla síla.
Ještě poznámka k mnichům. Mají jen 2 jídla denně - snídaní a oběd. Od 12 hodin již nejí.
Naše cesta pak vedla do městečka Bago, kde jsme shlédli Shwethalyaung pagodu s dalším z velkých odpočívajících Budhů a pagodu Shwemawdaw, která bylo zrovna v rekonstrukci, ale dominuje celému městečku. Však je také 114m vysoká. Další pagoda se jmenovala Hintha Gon, ve které je hlavní postavou mniška. Zrovna se tam konal nějaký festival a tančili se zde místní tance. To už jsme byli vyhládlí a tak jsme zašli na typický myanmarský oběd, kterému říkají curry. Jde o spoustu mističek, které obsahují spoustu různých námi někdy neidentifikovatelných jídel a k tomu samozřejmě rýži.
Po obědě jsme zajeli do vesničky Kyaikto, která je nejblíže pozlacenému viklanu neboli golden rocku neboli Kyaiktiyo, kam vyrazíme další den. Cestou nám šéfík koupil pořádný meloun, prý jako prezent. Později se stal naší večeří - bohatě to stačilo:-). Ve vesničce nás šéfík odvezl nejdříve k dražšímu GH za 12USD za double, ale pak jsme se rozhodli zajet k jinému GH a tam jsme se již trefili na našich standardních 10USD za double.
Vstávali jsme v 6,30, což se ukázalo jako náš omyl. V 6,30 jsme se měli již
sejít se šéfíkem. Nu což menší zpoždění, však nám viklan neuteče:-). Zašli
jsme na snídani a pak na "autobusové" nádraží, odkud odjížděli náklaďáky
směr viklan. Odjíždělo se vždy, když se náklaďák naplnil, což v praxi
znamená, že všechny lavičky na korbě byly zaplněné tak, aby se nikdo nemohl
ani pohnout a tím pádem nemohl vypadnout z auta. Na zaplnění jsme čekali asi
1/2h a cesta pak trvala asi hodinku a stálo to 500K na osobu. Byla to fakt
síla.
Po příjezdu na parkoviště se na nás vrhli nosiči, kteří nám nabízeli
odnesení na lehátku nahoru k viklanu za 10 USD. Nabídky jsme samozřejmě
odmítli a za 45 minut jsme volným tempem došli na místo sami. Cesta byla
lemována obchůdky s různým zbožím, takže zabloudit člověk rozhodně
nemůže:-). Vstupné činí 6USD. Na vrcholku kopce jsme měli opravdu krásný
výhled na viklan. Přímo k viklanu smí bohužel jen muži, kteří zde lepí zlaté
plíšky pro štěstí. Ženy smí jen asi na vzdálenost 5 metrů. Ačkoli jsme ráno
vyrazili bez našeho šéfíka, potkali jsme se tam s ním. Koupil pro kluky
zlaté plíšky, aby si je také zkusili nalepit a ještě odznáčky s viklanem.
Kluci se tedy přemístili k viklanu, kde nalepili své plíšky a také
pozorovali, jak se viklan pohybuje. Dá se to pozorovat tak, že se viklan
podepře špejlemi a pak je vidět jak se k sobě přibližují a jak se oddalují.
Potkali jsme zde několik lidí, kteří se s námi chtěli fotit. Zvlášť jedna
žena prohlásila, že je to pro ní strašně velké štěstí potkat nás a právě
zde. Focení jsme se nebránili a byli jsme rádi, jak jsou z fotek s námi
nadšeni. Pak kluci zašli na oběd, dali jsme si relax a přímo k viklanu se
vrátili v době, kdy se blížil západ slunce. Po západu jsme seběhli kopec k
autobusovému nádraží, abychom stihli poslední vůz do vesničky.
Vstávali jsme v 7h a pak odjeli na snídani do centra vesničky, kde jsme
zaplatili za 5 osob 1600K, a že to byla pořádná snídaně. Další cesta vedla
do kláštera Khot Tin neboli Golden Monastery, kde nám mniši ukázali sto let
staré knihy. Nejde o knihy, tak jak je my známe, jde o truhlice, ve kterých
jsou v plátně zabalené pruhy popsaného palmového listí. Z jedné knihy nám
bylo i předčítáno, bohužel jsme nerozuměli co nám bylo předčítáno:-).
Samotný klášter byl starý 120 let, ale dle vzhledu vypadal mnohem starší.
Jeho výzdoba byla většinou stejně stará, zaujal mě především lustr z
mušliček. Další cesta vedla k městu Taungoo. Byla přerušena již jen krátkou
zastávkou na pozorování rybářů, kteří mají zajímavý způsob rybaření.
Nejdříve do řeky položí sítě do nich dají malé rybky a místo si pořádně
označí větvemi. Pak už jen chodí rybky krmit a po 2-3 měsících udělají
výlov, což spočívá v tom, že sítě stáhnou a ryby nahází do košů. Při našem
pozorování moc velký úlovek neměli, povětšinou šlo jen o malé rybičky, ale i
ty jsou zde dobře prodejným artiklem.
Ve 13h jsme zašli na vydatný oběd a v 17h jsme již byli v Taungoo, kde jsme se ubytovali v hotelu Mother's House ve 4 lůžkovém pokoji za 20USD. Cestou nám šéfík opět koupil meloun, banány a tzv. chinese potatoe, což jsou takové velké ředkvičky. Během jízdy jsme odpozorovali, že dost často se platí mýtné a že ačkoli jde o dálnici, dost často je ucpaná jízdními koly, koňmi, psy atd. Kolem dálnice jsou rýžová pole, míjeli jsme i melounová pole a les kaučukovníků.