Vstávali jsme v 7h a šli na typickou myanmarskou snídani, která byla v ceně
ubytování. V 8h jsme se vydali na celodenní únavnou cestu do Mandalay. Bylo
jen několik málo zastávek, mimo jiné na nákup banánů, tentokrát červených -
ty jsem tedy opravdu ještě neviděla, a jak byly lahodné...Ještě jsme se
zastavili v obchůdku s longyi, kde jsem si koupila látku za 2500K. Po
příjezdu do Mandalay se mnou šéfík oběhl asi 3 krejčovství a v tom posledním
jsem si nechala longyi i s halenkou ušít na míru - expres do druhého dne za
nějakých 1700K.
V Mandalay jsme se ubytovali v ET Hotelu opět za 5USD na osobu. Ale to byl hotel - přijeli jsme a už jsme měli otevřené dveře od auta. Otevřel se kufr a naše batohy byly v cuku letu na našem pokoji. Když člověk vstoupil před dveře, tak se sami otevírali, jojo skvělá tmavá fotobuňka. Ale místní kluci byli vysmátí a dělali to s radostí.
Jinak Mandalay sama o sobě je dost zaprášené město plné smogu. Večer jsme chtěli zajít na nějaký internet. Navigace z hotelu moc nepomohla a tak jsme se ptali kolemjdoucích a ti bohužel slovo internet či email slyšeli poprvé v životě:-(. Inu zašli jsme se optat do blízkého hotelu - honosnějšího než byl ten náš - a tam se nám dostalo odpovědi, že internet mají přímo v hotelu. U počítače seděl jeden ze synů spolumajitele hotelu, asi tak 10tiletý klučina, který uměl dost dobře anglicky. Cena byla přívětivá 1000K. K večeři jsme měli banány:-)
Vstávali jsme v 7h, zašli na snídani - omeleta, toast a kafe - a v 8h jsme
odjeli do přístaviště, kde jsme se nalodili za 1500K na loď do starého
královského města Mingúnu. Vstupné stojí 3USD, ale platí i do dalšího
starého královského města Sagain. Plavba po řece Ayeyarwady trvala si
hodinku (zpáteční byla po proudu, tak trvala méně:-). V přístavišti se na
nás vrhli prodavači suvenýrů a pohledů. Pohledy jsme také od nich koupili,
ale ne zrovna za tu jejich nejnižší cenu, ale i tak pohodově za 1000K 20
pohledů - no nekupte to:-).V Mingúnu jsou dvě hlavní zajímavosti. Jde o
Mingún Bell, největší nerozbitý zvon na světe, který váží 90tun, průměr má
5m a vysoký je 4m. Zvon nemá srdce, zvoní se na něj, jako na ostatní zvony v
této zemi, údery dřevěného špalku.
Největší stavba na tomto ostrově je Mingún pagoda, která je dostavěna sice jen z jedné třetiny, ale i tak je to mohutný kolos. Říká se jí největší kupa cihel na světě. Je vysoká 50m (měla být vysoká 150m) a její stavba trvala 30 let (1790-1819). Stavba zůstala nedokončena, protože král, který ji stavěl zemřel. V dnešní době jsou na stavbě zřetelně znát velké trhliny, které byly způsobeny zemětřeseními. Když člověk vyleze nahoru, má nádherný výhled po okolí na spoustu dalších pagod a chrámků. Jedna z nejhezčích je i pagoda zasvěcená princezně Hsinbyume. Zajímavostí zde bylo to, že na oltáři byl za hlavním Budhou schovaný ještě jeden Budha. Za zmínku stojí i místné taxi, jde o volské spřežení:-)
Ve 13h jsme nastoupili opět do lodičky a pluli zpět do Mandalay. Cesta
tentokrát trvala jen 45 minut - bylo to po proudu. Na nábřeží již na nás
čekal náš šéfík a zavezl nás ke klášteru z týkového dřeva Shwe In Bin
Kyaung. Údajně je hezčí než Shweanandaw Kyaung do kterého se platí dost
vysoké vstupné. Klášter a jeho výzdobu jsme si prohlídli ze všech stran a
vyhladovělí jsme vyrazili na oběd. Po obědě jsme navštívili výrobnu zlatých
plíšků. Člověk by řekl, že tam musí mít pěkně velkou ostrahu, když tam
dělají se zlatem, ale ono ne. Krámek jako každý jiný. Vyrobit takový zlatý
plíšek je ale věda. Nejdříve se buší asi 5hodin kladivem do malého kousku
zlata, aby se z něj stala tenounká placička a ta se pak nalepí na bambusový
papír, zabalí se do svazečku a je to určeno k prodeji na posvátných místech.
A takový bambusový papír, to je také věda. Vyrábí se z 1 rok starého
bambusu, který se na 3 roky namočí do vody a pak se z něj uhněte taková
hmota, rozválí se na tenkou placičku a nechá uschnout. Toť ve zkratce. Při
odchodu jsme si ještě zakoupili jeden pozlacený list. Poté jsme se šli
podívat do výrobny loutek a tapisérií - musím říct, také pěkná nimravá
práce. I tady jsme jim udělali kšeftík a koupili si tapisérii se slonem.
Následovala cesta na Mandalay Hill na pozorování západu slunce. Zde jsme
poznali, že civilizace se dostává všude. Namísto, aby člověk nějakých pár
metrů vyšel pěšky, jsou tam postaveny eskalátory, ano, jezdící schody:-). Na
západ slunce jsme dorazili tak tak. Město již leželo ve stínu a tak jsme jen
pozorovali jak zářivě oranžový pomeranč pomalu zapadá za obzor. Na kopci je
samozřejmě také pagoda, nebo spíš se vystihne několik pagod pohromadě. Je
nádherně vyzdobená blyštivými sklíčky. Vše se tak odráží v dlaždicích, že
člověk chvílemi nevěděl, kde končí sloupy a kde již je jejich odraz.
Cestou z Mandalay Hill jsme se zastavili u Kuthodaw pagody neboli největší
knihy světa. Vzhledem k tomu, že již bylo blízko do zavírací doby, vstupné
se již nevybíralo (5USD), a tak jsme se mohli v klidu porozhlédnout po jejím
okolí. O největší knize se mluví proto, že každá stránka má svoji stupu,
celkem je zde 729 stup, ve kterých jsou uloženy hustě popsané stránky v
jazyce pali. Kdysi byl udělán pokus, že 2400 mnichů knihu četlo v kuse asi 6
měsíců. Dále jsou odhady, že pokud by knihu četl 1 člověk každý den 8h, tak
by ji četl 450 dní.
Zajeli jsme koupit lístky do divadla Marionet, které bylo od 20,30. Vzhledem
k tomu, že jsme měli celkem dost času, zajeli jsme ještě na hotel, trochu se
osvěžili a pak vyrazili do divadla. Pro Evropana je takovéto divadlo opravdu
zážitek. Hraje se zde na spoustu prapodivných nástrojů a loutky mají tolik
nitek, že člověk nechápe, jak to může ovládat jeden člověk. Mistra na konci
představení obešel celé obecenstvo a vyptával se odkud kdo je. Když jsme
řekli že z Čech, tak nevěděl, ale pomocník mu poradil, kde to je. Zareagoval
ihned tím, že v květnu budou hrát ve Švýcarsku, tak ať se přijdeme
podívat:-)
Ve 22 h jsme byli již zpět na hotelu a utaháni zalehli do postelí.
V 8,30 jsme zašli vyzvednout mé longyi - moc hezké, opravdu a ušití pouze za
2 USD:-) a pak vyrazili poznávat Mandalay a okolí. První zastávka byla v
Mahamuni pagodě, kde je nejposvátnější socha Budhy. Přímo k soše smí opět
jen muži a lepí na ni zlaté plíšky - turisti mají 2 plíšky za 1000K. Budha
je vysoký asi 4m a každé ráno ho chodí mniši omývat a čistit zuby. V areálu
z nás vyloudili nějaké dotace, takže vstup nebyl zase až tak úplně zdarma.
Pak jsme zajeli navštívit šéfíkova bratra do kláštera - nabídl nám banány:-)
- a pokračovali do výrobny stříbrných šperků a pak do bývalého královského
města Sagain, kde je 46m vysoká pagoda Kaunghmudaw. Její tvar má být buď
kopií jedné pagody ze Srí Lanky a nebo podle prsa jedné z královen:-).
Stavba je to opravdu nádherná, překrásně zdobená a samozřejmě i obklopená
stánkaři. prodávali zde i dřeva tanaka, ze kterého se dělá blátíčko na
tváře, což používají hlavně Barmánky pro krásu a vůni. Po oběde jsme za
mířili na Sagain Hill , kde je opět spousta různých pagod. Navštívili jsme
Umin Thouzen v jejímž podloubí je spousta sedících Budhů a pak také pagodu
Soon U Ponya Shin, která je nyní v rekonstrukci. Z kopce je samozřejmě
nádherný výhled po okolí, kde se třpytí další pagodičky.
Pak jsme zamířili k dalšímu bývalému královskému městu Amarapura, kde je nejdelší dřevěný most na světě z týkového dřeva U Bein's Bridge. Je 1,2km dlouhý a má 984 dřevěných pilířů, které jsou bohužel postupem doby nahrazovány betonovými sloupy. Cestou zpět jsme udělili ještě krásné fotografie královského paláce při západu slunce a také jsme se ještě jednou zastavili u největší knihy světa na dodělání několika fotek. Cestou jsme viděli tancující¨ho slona. Bohužel okolnosti mi jsou utajeny, jestli šlo o nějakou pouť či co to nevím.
V 8,30 jsme vyrazili do Baganu, odhad délky cesty byl 5hodin, ale již ve 12,30 jsme byli na místě. Řidič jel jak šílený, ke všemu cesta ke konci již nebyla asfaltová, ale prašná, takže to s námi pěkně házelo až se mi z toho udělalo špatně. Zamířili jsme k poště, poslat pohledy, ale bohužel jsme přišli půl hodiny po zavírací době. No tak snad příští den.
Začali jsme hledat ubytování nebo spíš, začal dohadovací boj s šéfíkem , kde šlo o kšeft pro jeho známé a o nízkou cenu pro nás... Nejdříve nás zavezl do honosného hotýlku i s bazénem. Nejdřív se nás ptal, kolik bychom byli ochotni zaplatit za takový pokoj. Po delším váhání jsme mu oznámili, že máme opravdu rozpočet jen na 5 USD na hlavu. Tak se nám vysmál a jeli jsme k jinému známému, který nám pro změnu nabízel ubytování za 6USD na osobu. Jenže my jsme si stáli na svém a chtěli jsme ubytování za 5USD. No tak jsme jeli zase o hotel dál. Tam už to bylo konečně za 5USD. Šéfík vypadal dost naštvaně a asi nás moc nechápal. Stále opakoval, že je to rozdíl jen 1USD, ale nakonec kapituloval. Jen se nás ještě několikrát za večer zeptal, zdali jsme spokojeni s ubytováním.
Po tomto neúprosném boji o ceny jsme vyrazili na oběd. Měli jsme typické
Myanmarské curry, což obnáší spoustu mističek s různým jídlem. U stolu stojí
obsluha a jakmile nějaké jídlo dochází, ihned donese další a to dokud se
všichni nenajedí. Cena byla velmi příznivá 5200 Kyatů a za ta plná břicha to
rozhodně stálo. Po obědě jsme si dali menší odpočinek a v 16,30 jsme
vyrazili za naším prvním poznáváním pagod v Baganu. Jeli jsme na pagodu
Mingalazdi, odkud jsme pozorovali západ slunce. Výhled byl opravdu nádherný
a bylo vidět několik známějších pagod jako je Ananda, Thatbyinnyu Pahto,
Nathlaung Kyaung, Shwesandaw paya. Vrátili jsme se po 18h, domluvili pár
věcí a šli spát, protože další den jsme chtěli vstávat na východ slunce.
Vstávali jsme v 5,15 abychom mohli vyrazit na pozorování východu slunce, pro
změnu z pagody Mingalazedi. Na místo jsme dorazili opravdu dost brzy, takže
jsme si vyzkoušeli noční fotografování a pak jsme se zatajeným dechem
pozorovali, jak se ze tmy postupně vynořují věžičky desítek pagod, které
nádherně začalo osvětlovat vycházející slunce. Mlžný opar halil krajinu do
tajemna, které s každým dalším paprskem slunce pomalu mizelo a uvolňovalo
místo parnému dni.
Celí prokřehlí jsme se vrátili zpět na hotel a zahřáli se snídaní - byly
palačinky, ovoce a toasty. V 8,30 jsme se vydali za prozkoumáváním dalších
pagod. na programu byly: Dhammayazika Paya, Leimyethna Pahto, Payathonzu,
Thambula Pahto, Nandumannya Pahto. Při cestě na oběd jsme se pokusili
poslat naše napsané pohledy. tentokrát jsme se však na poště dozvěděli, že
sice otevřeno mají, ale bohužel nemají známky. Dost mě to vzalo, ale šéfík
nás odvezl na jinou poštu, kde měli otevřeno a měli i známky. Olízali jsme
několik desítek známek a s menšími obavami je předali pošťačce. Snad dojdou.
Teď již mohu napsat, že opravdu došli, sice po našem návratu, putovali cca
měsíc, ale došly:-). Po obědě následoval odpočinek a pak jsme opět vyrazili
poznávat pagody - Shwegugyi, Thandawgya s cihlovým Budhou, Thatbyimyu Pahto,
Dhammayangyi Pahto s Budhou který spal za hlavním oltářem. Západ slunce jsme
pozorovali z pagody Pyatadagyi a poté jsme se ještě zašli podívat na
Lawkananda Kyaung, kde je opět uschován jeden z Budhových vlasů.
Opět jsme vstávali na východ slunce v 5,30. Sice jsme chtěli Pavla
přehlasovat, že je to moc brzy, ale nakonec jsme se nechali zviklat. Nakonec
se ukázalo, že hlavní iniciátor s námi nepůjde, protože měl žaludeční
problémy - byl jediný, kdo šel na večeři, takže bylo jasné z čeho to bylo.
Název pagody, ze které jsme pozorovali východ slunce si nepamatuji, ale
pozorování bylo opět jiné. Pro někoho by to mohlo být spíš zklamání protože
slunce nevyšlo nad obzorem, ale až nad mraky, zkrátka bylo zataženo.
Následovala snídaně a další sada pagod: Weitkyi in Gubyaukgyi, Shwezigon
pagoda - kde je uschován další Budhův vlas, Kyanzittha Umin - jeskyně
zdobená nástěnnými malbami, Htilominlo Pahto, Upali Thein a Ananda.
Cestou jsme viděli i průvod, který vyprovázel malého chlapce do kláštera.
Zajímavostí dne byla i směna našich 2USD s místním domorodcem za 50Kč. Od
někoho je dostal a nevěděl co s nimi, jakmile se dozvěděl, že jsme z Čech
hned se pokoušel o směnu, tak jsme mu udělali radost. Koupili jsme si i dva
malované obrázky na plátně s vyobrazením 8 symbolů jednotlivých dní v týdnu.
V Myanmaru totiž mají 8 denní týden. Je to sice ten náš klasický, jen středu
mají rozdělenu na dopoledne a odpoledne. Středa dopoledne je šťastný den,
protože to se narodil Budha. Navštívili jsme i obchůdek poskytující poslání
emailu, jehož služby jsme rádi využili a mailík poslali za 500K. Mezi
pagodami jsme také viděli vodní nádrž, ze které místní lidé pijí. Tedy
vlastně ne přímo. Vodu nejdříve odnosí do vesničky , nechají usadit kala
teprve pak ji pijí. Při pohledu na tu vodu ve vodní nádrži by mě ale ani ve
snu nenapadlo, že ta voda se dá doopravdy pít...Dopolední program jsme
zakončili ve výrobně lacquerware. Jde opět o pěkně nimravou práci, základe
je bambus a černá hmota, do které se výrobky namáčí a pak se do ní vyrývají
ozdobné obrázky. I zde jsme udělali výrobců nějaký ten kšeftík, pořídili
jsme si nějaké tácy a tácky pod hrnečky. Odpoledne nás čekal výlet na
lodičce po řece Irawadi. Dojeli jsme do jedné rybářské vesničky a pak zpět.
Pozorovali jsme život kolem řeky, a pak hlavně západ slunce nad řekou.
Viděli jsme i jejich posvátné kachny.
Tentokrát jsme nevstávali na východ slunce:-) Na snídani jsme vyrazili již v
6,45, což bylo pro personál opravdu moc brzy. Na zahrádku jsme si museli
stolky a židličky donést sami a personál probudit:-). Měli jsme totiž
naplánovaný odjezd v 7,30 na festival k pagodě Ananda. Čas odjezdu jsme tak
tak stíhali. Cestou k Anandě jsme se ještě zastavili u pagody Shwesandaw,
odkud jsme viděli pro změnu Mingalazedi. Festival spočívá v tom, že se k
Anandě sjede spousta lidí ze širokého dalekého okolí, prodávají své výrobky
a hlavně s sebou přivezou obětiny (ovoce, zelenina, peníze...), které pak
slavnostně předávají mnichům z kláštera. Mniši stojí frontu a přebírají část
odevzdaných obětin. Trochu by se tento festival dal přirovnat naší pouti.
Koná se v době úplňku.
Po důkladném vychutnání atmosféry festivalu jsme se vydali za dalšími pagodami: Mahabondi - v indickém stylu, Nathlaung Kyaung, Pahtothamya, Gawdawpalin Pahto, Gubyankgyi, Manuha, Nanpaya. Následoval oběd a po krátkém odpočinku opět výjezd na prohlídku zbylých několika pagod a pozorování slunce: Seinnyet Nyima Paya + SeinnyetAma Pahto, Nagayon, Abeyadana Pahto. Pak už jsme jen zajeli na hotel, koupili si k večeři banány a šli spát.
V 8h jsme se vydali na dlouhou cestu do Kalaw.Cestou jsme viděli létající
balony, které je možné si pronajmout za 250USD na půlhodinové pozorování
západu slunce - tak takhle bohatí opravdu nejsme:-). Kolem 10h jsme dojeli k
posvátné hoře Mount Popa. Na vrchol hory jsme vylezli po dlouhém schodišti
v doprovodu opic, kterých je zde opravdu dost. Převýšení bylo opravdu dost
velké, nejvyšší vrcholek má 2417 stop nad mořem, což z roviny, která je snad
na úrovni moře, je opravdu dost. Pavel měl veselou historku s opicí. Koupil
si totiž banány a nesl si je spokojeně do auta. Pořád se kolem něj motal
jeden opičák, všichni ho odháněli, ale přesto v jedné malé chvilce natáhl
tlapu po igelitce, roztrhl ji a banány byly jeho. Cestou jsme se ještě
zastavili v jedné malé výrobničce kokosového cukru, kde jsme jeho výrobu,
včetně rozříznutí květu a naplněných misek kokosovou šťávou - šťáva je
opravdu strašně sladká, takže už se opravu nedivím tomu, že z toho dělají
cukr:-).
Další jedna zastávka byla u rezervoáru vody, ve kterém přímo rostly palmy. Jediným dalším zpestřením cesty byl oběd a pak už jen pouze dlouhá prašná silnice. Cesta byla dost únavná a náročná, žaludek chvílemi nevěděl co se děje a hlavně jsme všichni byli obalení prachem úplně všude a to samé i batohy v kufru.Do našeho cíle jsme dorazili v 17,30 a ubytovali se v hotýlku Eastern Paradise, což byl opět dost velký luxus. Jen ta teplá voda zde měla již nějaký důvod, byla tu opravdu večer pořádná zima asi jen 15 stupňů.. Domluvili jsme se s místním průvodcem na třídenním treku počínaje pozítří. K večeři jsme si dali vynikající ananas.
Vstávali jsme v 7,15 na snídani - bohužel jen omelety s toasty - a v 8h
jsme se zašli podívat na místní tržiště a v 8,30 jsme vyrazili do jeskyně
Pindaya (vstup 3USD). V této jeskyni je 8080 Budhů, je to opravdu velké
číslo a v reálu je to opravdu síla. Všechny možné velikost převážně zlatých
Budhů až oči přecházejí. Několik soch je zde černých bez zlata, říká se jim
potící se Budhové na které není možné díky vlhkosti vzduchu přilepit zlaté
plíšky. Každý Budha má svého sponzora, asi jako když s u nás sponzoruje
nějaké zvířátko v ZOO. Ceny se pohybují od 5USD do nějakých 2500USD, alespoň
podle našeho šéfíka, který také jednoho Budhu sponzoruje. V jeskyni je i
krápníková výzdoba, ale místní lidé si jí mnoho neváží. Důkazem toho je, že
jako atrakci jeskyně považují bušení do krápníku dřevěnou tyčí, krápník je
dutý a vydává zvuk jako gong. Jeskyně samotná je položena uprostřed kopce a
vede k ní dokonce i výtah. Takže pokud se nechcete zatěžovat výstupem po
schodech, máte možnost se svézt:-). My jsme samozřejmě šli pěšky. Opomenout
se nedá ani nádherný výhled do okolí. Ve vesničce Pindaya jsme se také
podívali do výrobny tradičních deštníčků, které se vyrábí z bambusu a
bambusového papíru. Deštníček jsme si nekoupili, ale i tak jsme si přivezli
suvenýr, takový polotovar na otevírání a zavírání. Po dostatečném oslepnutí
zlatem jsme se vydali na zpáteční cestu do Kalaw, kde jsme se naobědvali a
rozloučili se s naším šéfíkem . Napsali jsme mu dobré reference, tak snad
byl spokojen - my ano:-)
Zbytek odpoledne jsme strávili přípravou na pěší túru.
Po snídani jsme v 8,15 vyrazili na třídenní trek. Před tím jsme si ještě
nechali poslat naše velké batohy do hotýlku k jezeru Inle, kde má být náš
cíl cesty. Naším průvodcem byl bývalý učitel jménem Uzo. Při treku jsme
procházeli spoustou vesniček, navštívili jsme několik škol - školy se daly
velmi snadno najít podle hrozného hluku:-), viděli jsme zpracovávání rýže,
výrobu longyi (jednou z pomůcek byla i vyřazená zářivka:-)). Lidé z vesniček
se živí především zemědělstvím a mají 5-10 dětí - musí si ty zemědělce
nějak zajistit. Vdávají a žení se velmi mladí, kolem 15 let. Neprovdané ženy
nosí na hlavách krásně zdobené kloboučky, provdané nosí turbany. Bohužel
jsme zde byli neúspěšní s našimi pokusy navázat hovor v Myanmarštině. Mluví
zde dialektem, který je od myanmarštiny dost odlišný a vlastně ani jiný
jazyk ke svému životu nepotřebují. Šánské vrchy nejsou bohužel zalesněné,
jak jsme se původně domnívali, ale naleznete zde pole s rýží, tabákem,
čajem, fazolemi a bůh ví čím ještě. Občerstvili jsme se u jedné rodiny,
která žila v jednom z klasických dlouhých domů na muřích nožkách. Dokonce
nám zde jedna dívka nabídla cigarety, jako dárek, že se bude příští týden
vdávat a že je to tradice.
Kolem 12h jsme došli do hospůdky, kde prodávali indické speciality, zkrátka
indické placky. Po období rýže tahle změna byla velmi milá. Placky byly
podávány s dýní, papájou a bramborem. Kupodivu i na tomto místě prodávali
coca colu. Bylo to i jediné místo, kde jsme si ji za celou naši cestu dali.
Při odpolední zastávce na čaj jsme potkali první a také poslední Čechy za
naši cestu plány měly veliké, hlavně byli na 2 měsíční cestě... Mysleli
jsme, že se ještě večer sejdeme na místě pro přespání, ale každý průvodce má
asi své nasmlouvané místečko a tak jsme spali jinde než oni. Kolem 18h jsme
došli do vesničky, kde jsme přespávali v domečku místních obyvatel. Mimo nás
zde byla ještě skupina Kanaďanů, ale i tak to stálo za to. Domeček na muřích
nožkách má v dolní části místo pro dobytek a nahoře žijí lidé, většinou
hodně rozrostlá rodina. Místnosti nemají, jen sem tam nějakou zástěnu. Za
jednou z nich jsme měli kutloch i my. Připravili nám místní večeři - řeknu
Vám kam se hrabou všechny ty restaurace, které jsme během cesty navštívili.
Bylo to opravdu nejlepší jídlo, které jsme za celou cestu jedli. Složení
bylo klasické - rýže a spousta mističek, jen asi ta úprava a příprava byla
odlišná.
Kolem 20h jsme šli znaveni spát. V noci byla trochu zima, bylo asi 9 stupňů, ale to nebyl velký problém, měli jsme své spacáky a spoustu dek od místních. Problémem byl zdejší kohout. Asi se zbláznil nebo nevím jak si to vysvětlit, ale poprvé zakokrhal ve 2h ráno a kokrhal každou půl hodinu, s tím že v době opravdového rána intervaly zkrátil. Když jsme vstali, první myšlenka byla -Kde je kohout, dáme si ho k snídani:-). No kohout byl vždy v uctivé vzdálenosti, tak přežil:-).
Z pelechu jsme vylezli v 7h, nasnídali se - opět avokádo a osmažená sladká rýže - a vyrazili na cestu. Opět jsme šli přes políčka, míjeli mnoho pracujících lidí, krav a vodních buvolů. Všude byla spousta dětiček, které na nás mávaly a pokřikovaly.
Na oběd jsme zašli do domku v jedné z vesniček. Do místnosti stále nakukoval jeden klučina, buď sám a nebo v doprovodu dalších asi 20 dětí. Snažili jsme se s děckama komunikovat, ale kdepak. Jen zíraly a smály se našim pokusům o výslovnost myanmarských slovíček. Odpoledne jsme zdolávali další kilometry ve zvlněném terénu. Po celodenní túře jsme zmoženi únavou a vedrem dorazili ke klášteru, kde jsme měli přespávat. Trochu jsme byli napjatí zda-li bude přespání možné. Stává se totiž občas, že klášter má spoji kapacitu naplněnu a v tom případě by to pro nás znamenalo pokračovat dál v úmorné cestě. Měli jsme štěstí. Tuto noc zde přespával jen jeden postarší Američan a my.
Jakmile jsme vešli do kláštera, začali se kolem nás motat místní mniši,
možná by bylo lépe použít slovo mníšci, protože jim nemohlo být více jak 9
let. Ukázali nám paravány vytyčený koutek, kde jsme měli přespávat. Donesli
nám matrace, deky a polštáře. Vše vzorně poskládané a připravené. Po večeři
jsme zůstali sedět u nízkého stolečku a popíjeli všudypřítomný čínský čaj.
Najednou se k hlavnímu oltáři seběhlo sedm mníšků se svým představeným a
začala večerní modlitba. Byli jsme napjati, co nás čeká a jestli vůbec
můžeme být modlitbám přítomni. To co jsme pak slyšeli se nedá slovy
popsat. Hlasité trojhlasné modlitby se nesly klášterem tak hřmotně, že
člověku běhal mráz po
zádech. Bylo to velmi působivé a naprosto neočekávané. Od tak malých kluků
bych takový hlas neočekávala. Modlitby trvaly asi hodinku. Během této doby
se očekávalo, že všichni přítomni se postupně odeberou do svých postelí, což
jsme my nevěděli. A tak jsme po skončení modliteb seděli u stolečku a
vstřebávali naprosto úžasnou atmosféru. Představený kláštera k nám přišel a
naznačil nám, že bychom měli jít spát. A tak jsme šli. Spalo se dobře, jen
trochu zima byla. Ale to probuzení...
Ze spánku nás probrala v 5,45 hlasitá modlitba mnichů. Prvotní zděšení, co že se to děje, vystřídal opět obdiv. Po snídani následovalo loučení. Předali jsme představenému kláštera menší dárek a při té příležitosti nám poděkoval za návštěvu a že je velmi rád, že jsme se u něj zastavili. V minulém životě nás totiž k sobě pozval, tak je velmi rád, že jsme pozvání přijali. A my jsme před odjezdem tak dlouho přemýšleli kam všude pojedeme. Zapsali jsme do knihy návštěv ještě nějakou referenci a v 8h vyrazili na další cestu. Ale ti mníšci byli fakt skvělí:-). Trasa tohoto dne byla kratší a vlastně spočívala jen v tom, že se slézalo z hor dolu k jezeru Inle. Kolem 13h jsme došli k vesničce Indein, která leží na nejjižnějším cípu jezera. Zde jsme se zašli podívat na pagodu Shwe in Tain. Dlouhou cestu vedoucí k pagodě lemovalo nekonečné množství stánků se suvenýry. Pak už jsme jen nastoupili do lodičky a pluli do vesničky Nathlaung, kde jsme měli v hotelu Bright uschovány naše batohy a kde jsme se nakonec i ubytovali. Po pořádném jídle jsme si na druhý den zarezervovali celodenní výlet lodičkou. Všude měli za výlet stejné ceny - 8000K a tak jsme vsadili na jistotu a rezervovali to v našem hotýlku. Zde jsme si i koupili lístky za 7000K na autobus do Yangonu na pondělní odpoledne. Pavel si kvůli pohodlí koupil lístky dokonce dva. Musím říct, že recepční v hotelu z toho měl děsnou srandu.
Zbytek dne jsme strávili odstraňováním prachu a červené zeminy z našich těl, oblečení a batohů.